Příběh: U Zlatého půlkola
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“, zařval Matějáš a přítiskl hubeného muže k vlhké zdi síně. Vzduchem se rozlinula ostrá vůně žáru z kovářských huti a prachu z kolářské dílny, která se mísila s těžkým pachem starého dřeva a vlhkého kamene.
Starý pán s jménem Kryštof jen tiše zasmál, ačkoli mu z koutku úst stékal proužek krve. Jeho oči, zakryté vrstvou prachu, se upíraly k horní části domu, kde nad vratami zářil pozlacený znak půlkola. To kolo, symbol osudu a věčného pohybu, vteřinovému světlu svíčky připomínalo oko, které sledovalo každou jejich nužnou pohybem.
Matějáš nebyl zvyklý čekat. Byl to muž zvyššího stavu, který v barokní Praze hledal moc, a Kryštof byl jediným, kdo věděl, kde je ukrytý seznam jmen těch, kteří v dobách rekatolizace tajně uchovávali starou víru a zakázané knihy. Ten seznam mohl zničit celé rodiny nebo vyvýšit jednoho člověka nad ostatní.
„Kolo se točí, Matěji,“ zašeptal Kryštof chraplavě. „Vzestup a pád jsou jen otázkou jednoho otáčení. Ty si myslíš, že jsi nahoře, ale tvůj čas právě teď končí.“
Matějáš ho s prudkostí odrazil od zdi. Kryštof dopadl na kolena, hlouboko do prachu, který zde ležel vrstvami od dob románských základů. V tom momentě se stalo něco, co přítomní svědkové, zmatení sluhové v koutě, nedokázali vysvětlit. Zlatý půlkolo nad jejich hlavami se pohnul. Nebyl to průvan, nebyl to otřes domu. Kovové kolo, které bylo pevně přibité k dřevěnému ostění, se pomalu a tiše otočilo o čtvrt obratu.
Zvuk byl jemný, jako když někdo přesuváte hedvábí po mramoru, ale v tichu síně zněl jako hrom. Matějáš ztuhl. Vzhlédl k němu a jeho tvář zbělela. Vteřinu poté, kdy se kolo zastavilo v nové poloze, se z prázdného prostoru za dřevěným obložením ozvalo hlasité cvaknutí.
Zpod podlahy, tam, kde se dům opíral o své prastaré kameny, se ozvalo hluboké zakvílení kovu. Matějáš se vrhl k místu, kde se zdálo, že se země mírně posunula. Prsty s křečí hrabal v prachu a spárech mezi dlaždicemi. Našel tam malou, kovovou skříňku, ale když ji s triumfem otevřel, našel v ní pouze jeden kousek pergamentu a starou, zrezivělou podkovu.
Na pergamentu nebyla jména. Byla tam pouze jedna věta: „Kdo hledá moc v hrobích minulosti, stane se jejich součástí.“
V tu chvíli se v síně rozhostal nepřirozený chlad. Matějáš pocítil, jak mu mrazí v zádech, přestože v sousední dílně stále žhavil uhlí. Kryštof, který předtím ležel bezmocně na zemi, se pomalu zvedl. Jeho tvář byla nyní klidná, téměř svatá, a v očích mu plála zvláštní jiskra.
„Kolo se otočilo, Matěji,“ zopakoval starý muž. „Nyní jsi ty ten, který padá.“
Matějáš chtěl zakřičet, ale hlas mu uvízl v hrdle. Když se znovu podíval nahoru, zlatý půlkolo byl opět v původní poloze, jako by se s ním nikdy nepohnul. Všichni přítomní přísahali, že kolo zůstalo nehybné, a že Matějáš zprostřed zmatení začal křičet o duchovech a lžích.
Kryštof zmizel z domu v tézelfde hodině, aniž by zanechal stopu. Matějáš však zůstal v Praze ještě dlouho, ale už nikdy nebyl stejný. Trávil dny tím, že stál v Michalské uličce a zíral na ten zlatý symbol, snažíc se pochopit, jak mohl nehybný kov v jediný moment změnit osud jeho života.
Kdo dnes projde kolem domu U Zlatého půlkola a přiloží ucho k tichému dřevu portálu, možná uslyší jemné, kovové vrčení, jako by se někde hluboko uvnitř stáletočilo neviditelné kolo, které čeká na dalšího hledače pravdy.