Příběh: Úpravna vody a čerpací stanice vršovické vodárny
„Zastavte ty písty, prosím vás, okamžitě je zastavte!“ křičel Václav s hlasem, který se třásl víc než samotné železné konstrukce strojovny. Jeho prsty, zčernalé od maziv a sazí, křečovitě svíraly mosazný ventil, zatímco se kolem něj rozléhal ohlušující rytmus čerpadel, který otřásal samotnými základy budovy.
Vedle něj stál starší mistr, pan Hruška, a s nevěřícným výrazem sledoval, jak Václav ukazuje na jednu z jímacích studní. Vzduchem se nesla těžká vůně vlhkého betonu, horkého kovu a něčeho sladkého, co připomínalo rozkvetlé jasmíny, ačkoliv byl rok 1907 a venku v branickém areálu vládla chladná, vlhká mlha.
„Blázníš, Václave, voda teče přesně tam, kam má, do rour směr Vršovice,“ odsekl Hruška a přistoupil blíž.
Václav však neodpovídal. Jen ukázal prstem do hluboké šachty studny. Tam, v temnotě, kde by měla být pouze hladina podzemní vody, se pohybovalo světlo. Nebylo to odlesklé zrcadlo lampy, ale měkký, pulzující zelený žár, který připomínal barvu glazovaných dlaždic na fasádě budovy. Světlo se neotáčelo, ale stoupalo vzhůru, pomalu a rytmicky, jako by v hloubkách země dýchalo nějaké obrovské zvíře.
„Podívejte se na ty přístroje,“ zašeptal Václav a ustoupil k měřicím přístrojům. Střiky na budovkách se třásly, ale ne kvůli vibracím strojů. Pohybovaly se v pravidelném taktu, který neodpovádal žádnému známému mechanickému rytmu. Bylo to jako tlukot srdce.
Hruška konečně pohlédl dolů. V ten moment se zvuk strojovny náhle utišil, přestože písty stále duněly. Nastalo zvláštní, hlušné ticho. Z hloubky studny se ozval zvuk, který v tomto průmyslovém komplexu neměl místo: čistý, vysoký tón lidského hlasu, který zpíval melodii bez Beginningu a konce. Nebyl to křik o pomoc, ale písně, která zněla tak starě, že se zdála být starší než samotné město Praha.
Václav bez přemýšlení sáhla po lanku s kbelíkem. Hruška ho chtěl zastavit, ale byl pomalý. Když kbelík klesl do hloubky a poté byl vytažen zpět, uvnitř nebyla voda. Kbelík byl plný jemného, stříbřitého písku, který jemně světélkoval a voněl po moři, přestože Braník leží hluboko vnitrozemí.
„To není možné,“ vydechl Hruška a sáhl do písku. V momentě, kdy se jeho prsty dotkly stříbrných zrn, ozval se prudký kovový zvuk, jako by někdo v hloubce studny zavřel obrovské železné dveře. Světlo zmizelo. Tón zpěvu utichl. Strojovna znovu zaplavil běžný hluk čerpadel a pach uhlí z blízké koksovny.
Václav a Hruška se na sebe podívali. Oba věděli, že v oficiálních hlášeních o stavbě vodárny se o tomto incidentu nikdy nedozvíme. Václav se však od té doby změnil. Přestal mluvit o technických parametrech a začal trávit hodiny u červených cihel Kotěrovy stavby, přitisknutý uchem k chladným stěnám, jako by naslouchal něčemu, co zůstalo uvězněno pod zemí.
Často tvrdil, že voda, která z branických studní putuje kilometry daleko do Vršovic, nese v sobě kousek toho tajemství. Říkal, že kdo z té vody pije, může v noci slyšet ten samý zelený zpěv, který slyšeli oni dva v roce 1907.
Václav jednou z areálu zmizel. Neodešel z práce, prostě přestal být. Našel se pouze jeho klobouk a zápisník položený na okraji jímací studny. V zápisníku nebyl jediný výpočet, pouze jedna věta zopakovaná tisíckrát na každé stránce: „Hloubka není konec, ale začátek jiného světa.“
Kdo dnes prochází kolem červených zdí a zelených tvarovek branické vodárny, možná cítí vzduchu ten samý sladký nádech jasmínů, i když je zima. A pokud se v tichu zastaví u studní, možná ucítí, jak se pod jeho nohama v hluboké zemi stále rytmicky tluče srdce, které čeká, až ho někdo znovu probudí.