Příběh: Usedlost čp. 79
„Kde jsi to schoval, Jakobe? Kde je to prokleté sklo!“
Jakob Horn tasil prsty v křečích, zatímco se snažil udržet rovnováhu na hlině v přízemí své usedlosti. Vzduch v místnosti byl hustý a těžký, voněl vlhkým dřevem a starým prachem, který vířil v jediném proužku světla pronikajícího skrze úzké okno. Před ním stál muž v drahém plášti, jehož tvář zkroutila zuřivost. Cizinec přišel z města, přišel pro věc, která v Kamenickém Šenovu neměla existaci, a přesto ji Jakob vlastnil. Jakob se jen krátce zasmál, byť mu z hrdla vyšlo jen chraplé zakuckání. Jeho ruka, zvyklá na jemné brusený sklo a nekonečnou trpělivost řemeslníka, ukázala směrem k zemi. Pod nimi, v hloubce hospodářských prostor, se rozprostíraly valené klenby. Právě tam, v chladu kamene a tichu lunet, Jakob ukryl svůj největší hřích i svůj největší triumf. „Nikdy ho nenajdeš, pokud nevíš, jak mluvit k tichu,“ vyhrkl Jakob a ustoupil hlouběji do roubené části domu. Cizinec ho popadl za límec a přitlačil k svisle bedněné stěně. Prكno v domě vrzalo pod jejich vahou, jako by i samotné trámy v nich mluvily. Jakob cítil chlad stěny v zádech a horký dech útočníka v obličeji. V tu chvíli se však stalo něco, co zastavilo oba muže. Z hloubky klenb, tam, kde by nemělo být nic než tma a sklady, se ozval zvuk. Nebyl to krok ani pád. Byl to čistý, vysoký tón, připomínající zpěv skleněné harmoniky, který se odrážel od klenutých stropů a stoupal vzhoru, až vyplnil celou světnici. Zvuk byl tak intenzivní, že muž v plášti povolil sevření. Oba ztuhli. Tón se změnil v rytmické vibrování, které rozvibrovalo skla v oknech a rozhýbalo prach vzduchem. Jakob zavřel oči. Věděl, že to začalo. Vytvořil předmět, který nebrusič skla, nýhýz řemeslník, neměl smět stvořit. Byl to krystal, který nezachycoval světlo, ale zvuk samotného domu, jeho historii a šepot všech, kteří v těchto stěnách kdysi žili. „Co je to za čáry?“ vyjel z cizince šok a strach. Jakob neodpověděl. jen sledoval, jak se z podlahy začínají šířit jemné, světelné nitě, které se pletly mezi trámovými stropy a stoupaly až k mansardové střeše. Celý dům se začal chvět, nikoliv zániky, ale jakýmsi vnitřním vzrušením. Cizinec v panice vběhl do předsíně, utekl z domu a zmizel v prachové cestě směrem k Kostelnímu vrchu, hnaný nevysvětlitelným děsem z něčeho, co nedokázal pojmenovat. Jakob zůstal sám. Došel k otvoru do sklepa a sestoupil dolů, do chladu valených kleneb. Tam, uprostřed tmy, ležel ten předmět. Nebyl to jen kousek skla, byl to zrcadlo času. Když se do něj podíval, neviděl svou tvář, ale viděl lidi, kteří v tomto domě budou žít za sto, dvě sto let. Viděl řezníka, který zde bude krájet maso, viděl pokrývače, který bude opravovat šupiny na střeše, a viděl lidi, kteří sem přijdou jen proto, aby obdivovali staré dřevo. V tu chvíli se zvuk utišil. Krystal v Jakobově dlani náhle ztuhl a zmatněl, jako by svou práci dokončil. Jakob ho neuložil do truhly, ani ho neprodal. Vložil ho do samotné tkáně domu, do spáry mezi kamenem klenby a dřevěným základem, kde by zůstal skrytý před zraky, ale přítomný v každém zrnku prachu. Dnes, když člověk vstoupí do usedlosti číslo sedmdesát devět a zastaví se v tichu klenutých prostor v přízemí, může pocítit zvláštní brnění v prstech. Některým se zdá, že slyší jemný, vysoký tón, který nepochází zvenčí, ale z hloubky samotných zdí. Ten, kdo se odváží zmlknout a naslouchat, zjistí, že dům stále něco šeptá, ale tajemství krystalu zůstává zakletáno v kameni, který nikdo nedokázal rozlomit.