Příběh: Usedlost čp. 8 (Kouty)
„Kde jsi to schoval, ty starý lišáku, kde jsi to schoval!“ řval Mikuláš a tasil krátký nůž, kterým v prudkém gestu rozsekal ticho dvora. Jehodech se v mrazivém vzduchu měnil v hustý bílý opar a z prsů mu vyrazilo horké, zvrácené hněvné křičení. Před ním stál starý Jan, muž s tváří jako vysušená kůra dubu, a jen tiše hleděl na paprskovité prkna velkých vrat, která se v šeru vlnila jako plameny skutečného ohně.
Mikuláš ho popadl za límec hrubé lněné košile a přitlačil ho k chladné zdi domu. Zdi byly tiché, ale vzduch kolem nich vibroval zvláštním napětím. Jan se jen krátce zasmál, byl to zvuk jako drcení suchého štěrku v botách. Nebál se nože ani hrozeb. V rukou svíral malý, vyřezávaný klíč z temného dřeva, který neotevíral žádné z viditelných zámků v areálu.
V Koutech se tehdy mluvilo o tom, že Jan přišel z dálek s vědomostmi, které v selském dvoře neměly místo. Zatímco ostatní v obci sledovali cykly sítě a sklizně, Jan trávil noci u špýcharu, kde kreslil do prachu geometrické tvary a šeptal slova, která zněla jako šumění řeky v hlubokém údolí. Mikuláš, jeho vlastní syn, v něm viděl jen blázna, dokud se neproslouchal, že otec střeží něco, co dokáže změnit hodnotu každé jediné mince v jejich truhle.
„Ukaž mi to, nebo ti ty oči vyškrábu z lebky!“ zasyčel Mikuláš a přitlačil ostří nože k tváři otce.
Jan se pomalu odvrátil k velké vjezdové bráně. Jeho pohled spočinul na štukovém zrcadle nad vraty. V tu chvíli se stalo něco, co Mikuláš nedokázal pojmout. Slunce bylo dávno pryč, nebe bylo zakryto těžkými mraky, přesto se v bílém zrcadle nad bránou rozsvítil jasný, studený bod světla. Nebyl to odlesk hvězdy ani lucerny. Bylo to světlo, které nevrhalo žádný stín.
Jan rázem pustil klíč. Předmět nepadal k zemi, ale začal pomalu stoupat vzhoru, jako by ho táhl neviditelný proud vody. Mikuláš ztuhl. Pustil otce a s otevřenými ústy sledoval, jak dřevěný kousek vplývá přímo do středu toho zářícího zrcadla. Vteřinu poté se ozval zvuk, který připomínal prasknutí tisíce skleněných pohárů najednou. Bylo to hlučné, ostré a vtáhlo do sebe veškerý zvuk okolního světa.
Když se prach a ticho usadily, Jan byl pryč. Nebyl v dvoře, nebyl za vraty, nebyl v roubené části domu. Zůstal jen prázdný prostor, kde před okamžikem stál člověk, a ten podivný, vínový odstín nátěru na stěnách, který v tu chvíli vypadal skoro čerstvě vykapaný, jako by ze zdi vytekla krev.
Mikuláš zůstal stát uprostřed dvora s nožem v ruce. Vzduch kolem něj najednou zapáchal ozónem a spáleným dřevem, přestože nikde nehořelo. Vběhl do domu, prohledal každý kout roubené světnice, proťukal stěny špýcharu a rozbil každou desku podlahy, kterou našel. Nenalezl nic. Žádný poklad, žádný dopis, žádnou stopu otcova odchodu.
Sousedé, kteří přiběhli na hluk, našli Mikuláše sedět u brány, jak prsty přejíždí po paprskovitých prknech vrat. Už nekřičel. Jen hleděl nahoru na štukové zrcadlo, které bylo nyní opět obyčejné, mrtvé a šedé. Mikuláš strávil zbytek svého života v Koutech, v téže usedlosti, kterou lidi později obdivovali pro její krásu a řemeslný umění. Jenže on už nikdy nespal v domě. Spal v kolně, protože se bál vstoupit do míst, kde se vzduch stále chvěl neviditelným proudem.
Hledal cestu zpět k tomu světlu až do konce svých dnů, ale brána zůstala pro něj jen hromadou kamene a dřeva. Jen někdy v noci, když vítr z Poděbrad foukal přes pole, se z hloubi dvora ozval tichý zvuk drcení štěrku, jako by někdo s velmi starým hlasem se znovu tichounce smál.
Kdo dnes přejde pod tímto klenutým obloukem, možná pocítí zvláštní chlad, i když je horké léto, a pocit, že ho z bílého zrcadla nad hlavou někdo pozoruje.