Příběh: Usedlost čp. 9 (Hlince)

„Ustup, Beneše, nebo ti ty tlusté prsty z ruky vytrhnu!“ zařval Mikuláš a prudce strhl dřevěnou trámovou vzpěru, která držela těžké víko v hlavní světnici. Prach z rozbahnané podlahy vzletěl do vzduchu a v úzkém prouhku světla, jenž pronikl skrze malou škvíru v okenním rámu, tančily tisíce drobných zrn. V místnosti zapáchalo po starém dřevě, vlhkém sení a něčem kovovém, co připomínalo krev z čerstvé rány. Beneš se zaklepal, ale z místa se nepohnul. Jeho zrak byl upřený na podivný předmět, který Mikuláš právě vyhrabal z hluboké díry v zemi, přímo pod hlavníou nosnou tráhou domu. Nebyla to truhla s mincemi ani starý meč. Byl to kus černého kamene, hladký jako zrcadlo, přestože v něm žádný odraz nebyl vidět. Kámen jemně vibroval, a s každým tímto tětivem se v celé roubence rozlehlo tiché, rytmické dunění, jako by pod domem tloukla obrovská, zapomenutá srdce. „Kde jsi to našel, ty blázne?“ vydechl Beneš a udělal opatrný krok vpřed. Mikuláš neodpověděl. Jeho oči byly rozšířené a zornice se zmenšily na malé černé tečky. Pomalu přiložil dlaň k hladkému povrchu kamene. Vteřinu poté se stalo něco, co popíralo veškerý rozum. Vzduch v místnosti ztuhl. Všechny zvuky okolní vesnice – štěkání psů, křik dětí na dvoře i šumění větví za okny – utichly v jediné vteřině. Nastalo absolutní, hlušivé ticho. Beneš chtěl vykřiknout, ale z hrdla mu nevyšel žádný zvuk. Viděl jen, jak se prsty Mikuláše začínají prolínat skrze povrch kamene, jako by tvrdý žulátový blok byl jen hustou mlhou. Mikuláš se nebránil. Naopak, jeho tvář se zkroutila do výrazu hlubokého úžasu, zatímco ho neviditelná síla začala vtahovat dovnitř. „Pomoz mi!“ chtěl zakřičet Beneš, ale jeho hlas zůstal uvězněn v hrdle. Viděl, jak se ruka jeho přítele definitivně zmizela v černé hloubce. Poté následovalo rameno a nakonec celý zbytek těla. Mikuláš byl pohlcen během několika vteřin, jako by ho samotná země v základech domu pozřela. Kámen poté s tichým cvaknutím dopadl zpět do prachu a znovu se stal nehybným, mrtvým kusem skály. Beneš stál v prázdné světnici a zíral na místo, kde před chvílí stál jeho druh. V místnosti se opět rozlehlo ticho, ale tentokrát bylo jiné. Bylo to ticho očekávání. Beneš se pomalu sklonil a dotkl se prstem chladného povrchu kamene. V tu chvíli zaslechl z hloubky pod sebou, z míst, kde se křížily plackové klenby starých chlévů a hloubky základů, jasný a zřetelné zaklepání. Tři krátké údery. Přesně tak, jak Mikuláš vždycky zaklepával na dveře, když chtěl přijít dovnitř. Beneš v panice kámen zakopal. Přisypal hlíny, přitlačil ho těžkými trámy a sypal nad něj popel z krbu, aby nikdo nepoznal, kde se nachází. Celou zbytek svého života už nikdy v této místnosti nespal. Každý večer, když seděl u ohně, naslouchal. Naslouchal tomu, co se děje pod roubenými stěnami, v temnotě, kam neproniká žádné světlo. Sousední dům, který s touto usedlostí sdílí společný dvůr a osud, byl v těch letech svědkem mnoha pohledů, které Beneš vrhal na zem. Lidé z okolí si mysleli, že je prostě podivný, že ho zlomil smutek z náhlého zmizení Mikuláše, kterého nikdo nenašel. Nikdo však netušil, že Beneš každou noc slyšel, jak se pod podlahou světnice něco pomalu pohybuje. Když se dnes člověk podívá na štít domu ve tvaru klasu, vidí jen krásu lidové architektury a klid starého venkova. Ale ten, kdo vstoupí do světnice a ztichne, možná pocítí ten samý chlad, který cítil Beneš. A pokud přiloží ucho k trámovému stropu nebo sestoupá do hloubek starých prostor, možná uslyší to samo zaklepání. Tajemství zůstalo zakopané hluboko v základech, kde čas neplatí a kde Mikuláš stále čeká na někoho, kdo se odváží znovu dotknout černého kamene.