Příběh: Usedlost Pod Petřinami 14/2 a U Zvoničky 26/1
„Tady to je, v tomto klenutém prostoru, kde se čas zastavil!“ vykřikl Matějáš a prudce udeřil dlaní do chladné opukové zdi. V místnosti se rozlehlo duté echo, které se odrazilo od valené klenby a vracelo se k nim jako šeptání tisíců hlasů. Vzduch v suterénu usedlosti voněl vlhkou zemí a starým prachem, který tančil v jediném paprsku světla pronikajícímmezi spárami.
Vedle něj stál pan Jan z Veleslavína, muž s tváří vrytou jako kůra starého dubu, a s nedůvěrou sledoval, jak Matějáš vyvrtává v podlaze malý otvor. Matějáš nebyl obyčejný dělník, byl to muž, který tvrdil, že slyší tlukot srdce domu. Celé týdny tvrdil, že podtupovými klenbami usedlosti se skrývá něco, co do tohoto světa nepatří.
„Přestaň s těmito blázny, Matěji,“ zavrčel Jan a přitáhl si k sobě těžký plášť, aby ho chránil před průvanem, který v suterénu neustále víjal, přestože všechna okna byla pevně zavřená. „Tato stavba je pevná, z opuky a kamene. Žádné skryté sínce tu nejsou.“
Matějáš neodpovídal. Jeho prsty, špinavé od vápna a hlíny, se třásly, když do díry spustil dlouhý provázek s přivázaným zrcátkem. Chtěl vidět, co je hluboko pod nimi. V tu chvíli se zrcátko prudce trhlo. Někdo, nebo něco, z hloubky země, ho chytilo a začalo s ním hýbat v rytmu, který připomínal pomalé, zhoucené tlukotí.
Oba muži ztuhli. V tichu suterénu bylo slyšet jen jejich zrychlené dýchání. Matějáš pomalu vytáhl provázek zpět. K jeho úžasu nebylo zrcátko prázdné. Bylo obalené jemnou, stříbřitou nití, která nebyla z hedvábí ani z lnu. Byla studená jako led a v šeru místnosti slabě světélkovala.
„Co je to za čáry?“ vydechl Jan a poprvé v životě v jeho hlase zazněl strach.
Matějáš se nedíval na nit, ale na stěnu. Všiml si, že skarpy, které zpevňovaly přízemí, se v tuto vteřinu mírně pohnuly. Nebyla to žádná zemětřesení, byl to pohyb organický, jako když se zvíře nadechne. Usedlost, tato masivní barokní stavba, jako by v jeden moment přestala být jen domem z kamene a stala se živým organismem.
Bez slova vyběhli z domu dvořen. Průšli pod segmentově klenutou brankou a zastavili se u sýpky. Matějáš se rozhlédl kolem sebe. Vše vypadalo normálně. Pásované přízemí sýpky i její římsa s kapkami stály nehybně pod šedým nebem. Jenže když se Matějáš podíval na vstupní dveře s kosočtverci, uviděl něco, co mu zmrazilo krev v žilách.
Na hladkém dřevě dveří byla vyryta nová rýha. Byla to přesná kopie znaku, který Matějáš před minutou viděl v odrazu zrcátka v hloubce suterénu. Znak, který nikdo z nich neznal, ale který vyzařoval zvláštní, magnetickou sílu.
„Musíme to zasypat,“ zašeptal Matějáš. „To, co je tam dole, se začalo probudit. a teď to chce vyjít nahoru.“
Jan se jen zmateně díval na své ruce. Zjistil, že na svých prstech má stejnou stříbřitou nit, kterou vytáhl z díry v podlaze. Nit se pomalu stahovala, jako by ho chtěla přitáhnout zpět k opukovým zdům usedlosti. Jan se pokusil nit přetrhat, ale ta byla pevnější než ocelové lano.
V ten moment se z hloubky domu ozval zvuk. Nebyl to křik ani hřmot, ale tiché, rytmické zaklepání na dveře. Tři krátké rány. Přesně takové, jaké používají lidé, kteří chtějí být vpuštěni do domu, kde už dávno nikdo nežije.
Matějáš a Jan se podívali na sebe a pak na uzavřenou branku. Věděli, že v suterénu není nikdo, a přesto slyšeli, jak klenby nad nimi začínají vibrovat.
Dnes, když procházíte kolem sýpky a dotýkáte se kosočtverců na dveřích, možná ucítíte ten samý chlad, který cítil Jan. A pokud přiložíte ucho k opukovým zdům usedlosti, možná uslyšíte, jak hluboko pod zemí stále někdo, nebo něco, trpělivě čeká na svůj řád vstupu.