Příběh: Usedlost Žežulka
„Táhni ty rýhy hlouběji, ty líný hromado, nebo ti z mýho v comandanty udělám hnojení pro ty hrozny!“ zařval Matěj a svaly na jeho předloktích se napjaly jako tětivy luku. Vzduch v údolí Šáreckého potoka byl hustý, prosycený vůní mokrého hlíny a sladkým, těžkým pachem zrálého hroznového vína, které v lisovně právě přetékalo do sudů.
Mladý pomocník s jménem Vavřinec jen mlčky pálil pohledem do země. V rukou držel těžké rýlo a každým tlačením do tvrdé půdy mu z čela stékal pot, který mu pálil v očích. Byli v roce 1600 a Usedlost Žežulka nebyla žádným hádankou z kamene a zdobení, ale místem, kde se člověk každým dnem vybojovával právo na kousek chleba. Matěj, muž s tváří jako vysekaná z žuly a dlaněmi tvrdými jako kůra starého dubu, nesnášel slabost. Pro něj byla vinice svatyní i vězením zároveň.
Vavřinec nebyl líný, jen byl jiný. Zatímco Matěj viděl v zemi jen produkt, Vavřinec v ní hledal rytmus. Často zastavil práci a nasadil ucho k zemi, aby slyšel, jak v hloubce bublají vody potoka. Matěj ho za to trestal přídělem méně sýta, ale chlapce to nezastavilo. V noci, když už v domě zhasla světla a nad údolím se rozprostřela chladná mlha, se Vavřinec v tajnosti vracel k vinicím.
Jednoho večera, když měsíc stál nízko nad kopci, našel Vavřinec v rohu vinice něco, co tam nepatřilo. Mezi kořeny starého keře vyčníval roh železné truhly. Nebyla to zlatá hruška, jaké se vyprávěly v hospodách, ale starý deník v kůži, obalený v plátně, aby ho vlhkost nepohltila. Patřil bývalému majiteli, který zde kdysi sálil nad hroznovým vínem a sny o velkosti. Vavřinec v něm našel mapu podzemních chodů a tajných koutů, které vedly hluboko pod domem, tam, kde se v dnešní době skrývá samotné jádro stavby.
Když přišla zima a mrazy v údolí zmrazily i samotný vzduch, přišel na usedlost spor. Soused z vedlejšího statku tvrdil, že mu Matěj ukradl kus půdy u potoka. Spor přerostl v hádky, které hrozily rozbitím všeho, co Matěj s takovou tvrdostí budoval. Matěj, ochromen hněvem a strachem o svůj majetek, přestal jíst a spát. Seděl u krbu a zíral do ohně, zatímco jeho tvář šárala v žlutém světle svíček.
Vavřinec věděl, že pokud se spor nevyřeší, usedlost pohltí právní spory a dluhy. Vzpomeněl si na deník. V noci, v mrazivém tichu, kdy mohl slyšet vlastní dech jako tloučení kladiva, sestupoval do sklepení. V hloubce, kde byla vlhkost tak silná, že mu promokly boty a prsty ztuhly v křeči, hledal místo, které deník popisoval jako základní kámen pravdy.
Po hodinách hloubání v prachu a zapomenutých kamenech našel starý pergamen, původní list vlastnictví z dob zakládání vinic, který byl zapomenut v dutině zdi. Byl to papír, který jasně určoval hranice pozemků a utichoval jakýkoliv spor. Když ho ráno položil na stůl před Matěje, starý muž se na něj podíval s výrazem, který poprvé v životě nebyl plný hněvu.
Matěj neřekl díky. To by bylo proti jeho povaze. Jen položil svou těžkou ruku na Vavřincovo rameno a tichým, chraplavým hlasem řekl, že zítra začnou sázet novou řadu vinné révy.
Čas však plynul a usedlost se měnila. Přicházely nové éry, baroque, romantismus a konec století přinesl novou tvář z kamene a věží. Starý viniční domek, ve kterém Vavřinec a Matěj bojovali s půdou a osudem, nezmizel úplně. Byl jen pohřben. Architekt Staněk ho v devatenáctém století obalil novou, bohatou schránkou, jako by chtěl schovat staré tajemství pod vrstvu zdobení a teras.
Kdo dnes stojí u Žežulky a hledí na její věž, možná nevidí jen krásný letohrádek. Pokud se však přikloní k zemi a ztichne, možná ucítí v hloubce pod nohama chlad starých sklepů a slyší ozvěnu rýla, které kdysi v tvrdé zemi hledalo pravdu a přežívání.
Všechno, co se v tom údolí stalo, zůstalo uvězněno v tichých stěnách, které dnes tvoří jádro domu.