Příběh: Ústřední hřbitov
„Ustup, ty blázne, nebo tě tací z hrobky pohřbím zaživa!“ zakřičel mladý hrobník Hans a pevně sevřel rukojeť lopaty.
Před ním stál starý Jakub, muž s tváří jako vysušená kůra starého dubu, který se neochvějně díval na čerstvě vykopaný otvor v zemi. Vzduch v Drahovicích byl hustý, cítit z něj vlhká hlína a pronikavý pach hnijících listů, které vítr honal kolem kamených křížů. Jakubovcova ruka, třesoucí se věkem, ale pevná v úmyslu, ukazovala na dno jámy, kde v blátivé vodě plavalo něco, co tam být nemělo.
Byl to stříbrný prsten s modrým kamenem, který v šeru dopoledne vyzáril takovým jasem, že Hans na okamžik přestal dýchat. Prsten neležel jen tak na povrchu; vypadal, jako by vyvázal z hloubi samotné země, z vrstev, kde už dávno nikdo nespala. Problém byl v tom, že hrob byl určen pro nového hosta a v okolí nebyla žádná otevřená hrobka, která by mohla být zdrojem takového šperku.
„Vezmi ho a hoděj ho pryč, Hanse,“ zašeptal Jakub, a jeho hlas zněl jako drcení štěrku. „Tohle není dar z nebe, ale volání zespodu. Kdo tento prsten nosil, nikdy nechtěl být zapomenut, ale přesto byl smazán z knih.“
Hans, hnaný zvědavostí silnější než strach z hrobníka, prsten z bláta vylovil. V momentě, kdy kov dotkl se jeho kůže, prudce se zachvěl. Neucítil chlad kovu, ale spalující žár, jako by prsten právě vyndal z pece. V hlavě mu zazněl zvuk tisíce šeptajících hlasů, které se přelovaly v jeden jediný, naléhavý křik. Nebyl to křik bolesti, ale vzteklé vyšívání pravdy do ticha.
Celé dny poté Hans nemohl spát. Kdykoli zavřel oči, viděl tváře lidí, které neznal, ale jejichž bolest v sobě nosil. Viděl muže v drahých pláštech, kteří stavěli domy z kamene a sní měli jména vytesaná do mramoru, a viděl stíny, které tyto stavby zvedaly, ale které zůstaly anonymní v hloubi země. Prsten ho táhl zpět k východnímu okraji města, k místu, kde se tři světy mrtvých setkaly za zdí a ploty.
Jednoho večera, když mlha z řeky přitekla až k hřbitovním branám a zakryla spodní části náhrobků, se Hans vrátil k onomu hrobu. Stál tam v naprostém tichu, jen občasně slyšel vzdálený zvon kostela. Vzal prsten a položil ho na studený kámen jedné z nejstarších, rozpadlých hrobek, kde už dávno vyprchala jména a zbyl jen šedý, porostlý mechem kvádr.
Vteřinu poté se stalo něco, co Hans nedokázal vysvětlit. Ze země pod ním nevyšel žádný duch, neotevřela se žádná brána. Jenže prsten, který položil na kámen, začal pomalu zapadat do pevného mramoru, jako by kámen byl v tu chvíli tekutý jako voda. Vstřebal ho hrob, bez stopy, bez zvuku.
Hans se rozhlédl kolem sebe. V tu chvíli si všiml, že v mlze stojí postava. Nebyla to osoba v lidské podobě, spíše jen hustší oblast šedi, která na něj hleděla. Postava nepromluvila, jen pomalu zvedla ruku a ukázala směrem k městským branám, k lékárníkům a stavitelům, kteří v Karlových Varech zanechali své jména v knihách, zatímco jejich tajemství zůstala v zemi.
Když se mlha rozplynula, postava zmizela. Hans zůstal stát sám uprostřed ticha, s prázdnými dlaněmi a srdcem, které mu tlouklo až v krku. Věděl, že něco v hloubce země konečně dostalo to, co mu patřilo, ale zároveň pocítil zvláštní prázdnotu. Jako by prsten byl jen prvním klíčem k zámku, který zůstává zavřený.
Dodnes se říká, že kdo v tichu prochází mezi starými, anonymními hrobkami v Drahovicích, může cítit na kůži ten samý žár, který tehdy cítil Hans. Některé příběhy totiž nejsou zapsány do kamene, ale zůstávají v hlíně, čekají na někoho, kdo se odváží naslouchat tichu pod nohama.