Příběh: Valdická kartouza
„Ulož to zpět do stínu, bratře Matěji, nebo nás oba pohltí ticho, které jsme přisahali střežit!“
Matěj však neposlechl. Prsty se mu třesly, když přitlačoval ruku k pergamentu, jenž v chladném vzduchu klášterní chodby voněl starým kožením a zapomenutým prachem. Kolem něj se tyčily bílé stěny, které Italové zvedali s takovou precizností, že připomínaly mrámarové sny z dalekého jihu, přenesené do drsné země českých polí. Vzduch byl cítit vlhkostí z blízkých zahrad a těžkou vůní vyhasínajícího vosku.
„Podívej se na tyto řádky, Aneže,“ zašeptal Matěj a hlas se mu zlomil. „Tady není řeč o spáse duše. Tady je popsáno, jak se v tomto místě kříží linie země s hvězdami. Valdštejn sem neposlal jen mury pro modlitbu. On sem chtěl přivést něco, co do světa živých nepatří.“
Anež, starší člen řádu, s kůží jako pergament a očima plnými strachu, se pokusil rukopis vytrhnout. Oba se zapletli do tichého boje, jejich roucha šustila o vápennou podlahu. V dálce, z prostor kostela Nanebevzetí Panny Marie, se ozýval monotónní zvuk modliteb, který v tuto chvíili zněl jako varování.
Matěj se vytrhl a ustoupil hlouběji do stínu klenby. V rukopisu, který našel v tajné schránce pod jedním z oltářů, byla schéma, která neodpovídala žádné známé víře. Byly tam výpočty, úhly a znaky, které se proplétaly s architekturou samotného kláštera. Každý kámen, každá osa symetrie, kterou italští mistři do stavby vložili, tvořila obrovský nástroj. Celý areál byl v podstatě jedním velkým kamenným zrcadlem, které mělo odrážet něco z nebes, nebo možná z hlubin země.
„Tento dům není jen útočištěm pro pokorné,“ vyhrkl Matěj a oči se mu rozšířily. „Je to brána. Valdštejn chtěl být pohřben právě zde, protože věřil, že v tomto bodě lze přelstít smrt. Chtěl v tomto tichu najít cestu zpět, až mu zhasne zrak.“
Anež ztuhl. Jeho tvář zbělela a v očích se zrcadlila hrůza z poznání, které bylo zakázané. „To je bláznextví. Kdo to napsal? Kdo z nás dvou se nyní stane hříšníkem, jenže jsme tyto řádky přečetli?“
Matěj pocítil, jak mu po zádech stéká studený pot. VHŘÍČ a ticho kartouzy, které doposud vnímal jako útěchu, se najednou změnilo v tíživý tlak. Měl pocit, že stěny kolem něj nejsou jen kamenem, ale zevřenými prsty obrovské entity, která čeká na správný okamžik, aby se sevřela.
„Musíme to spálit,“ rozhodl Anež a v jeho hlase zazněla neúprosná autorita. „Hned teď. V ohni svatého Bruna. Pokud se to dostane k převoru, nebo hůř, pokud to v tomto místě probudí, nebudeme mít kam utéct. Jsme uvězněni v murech, které byly stvořeny jako past.“
Matěj se podíval na rukopis a poté na monumentální klenby nad svou hlavou. Cítil zvláštní tah v hrudi, jako by ho samotné místo zvalo k tomu, aby dopřál tajemství vyznění. Touha po vědění byla silnější než strach z pekla. Pomalým pohybem rukopisu přitiskl k hrudi a s prudkým nádechem vyrazil směrem k východnímu křídlu, tam, kde se nacházely izolované cely s vlastními zahrádkami.
Běžel chodbami, kde se ozývalo jen jeho vlastní zrychlené dýchání a tiché pleskání sandálů o zem. Anež za ním křičel, ale jeho hlas utonul v tichu, které bylo v kartouzách zákonem. Matěj se zastavil v jedné z cel, v koutě, kde světlo dopadalo pod zvláštním úhlem přes dřevěné dveře. Podle schématu v rukopisu měl být právě zde bod, kde se „překresuje hranice“.
Když položil pergament na zem a zavřel oči, pocítil náhlý poryv mrazivého vzduchu, i když byla všechna okna zavřená. Vzduch kolem něj začal vibrovat nízkým tónem, který cítil spíše v kostech než v uších.
Když ho o několik minut později Anež našel, Matěj stál nehybně uprostřed místnosti. Rukopis ležel na zemi, prázdný. Všechny řádky, všechny výpočty a znaky zmizely, jako by je někdo vymazal neviditelnou rukou. Matěj se na něj podíval, ale jeho oči už nebyly hnědé. Byly průzračné, jako hladina hlubokého jezera, do kterého právě spadl těžký kámen.
Matěj neřekl ani slovo. Pouze ukázal prstem na prázdný pergament a poté na stěny kláštera, které teď v jeho očích už nebyly jen domovem, ale věznicí pro něco, co se právě probudilo.
Kdo dnes prochází chodbami Valdic, může stále cítit ten zvláštní chlad, který nepochází z kamene, ale z ticha, které v sobě stále nese odpověď na otázku, kterou Matěj stihl položit, ale nestihl vypsat.