Příběh: Vápenka v Trhonicích
„Kde jsi to schoval, ty blázne? Kde je to modré kamení?!“
Václav Chládek křičel tak silně, až se mu v hrdlech chvěllo a z tváře mu stékal pot, který mu pálil v očích. Stál v údolí Malého Trhonického potoka a pevně svíral za ramena svého nejmladšího dělníka, mladého Matěje. Kolem nich hučela nově postavená pec, ta nejmodernější v celé říši, z jejíchž útrob stoupal hustý, žhavý žár. Vzduch voněl spáleným uhlím a ostrým vápnem, které člověka škrábalo v krku při každém nádechu.
Matěj se nebránil. Jen hleděl prázdným pohledem nahoru, kde se cihlový komín tyčil jako prst ukazující k nebi. Jeho ruka, špinavá od prachu a sazí, stále svírala malý kousek plátna, který pevně stiskl v dlani.
„Není to pro vás, pane Chládku,“ zašeptal Matěj hlasem, který zněl jako drcení kamení v lomu. „To nepatří světu, kde se všechno měří ziskem a ztrátou. To patří hloubce.“
Chládek ho s prudkostí strhl od sebe. V tom okamžiku se z hloubky lomu, z té nejspodnější štoly, ozval zvuk. Nebyl to hřmot padající zdi ani praskání ohně. Byl to čistý, vysoký tón, připomínající zpěv tisíce skleněných zvonků, který se rozlil údolím a na okamžik utišil i řev pece.
Václav ztuhl. Podíval se k otvoru štoly, kde v temnotě tančily stíny. Matěj se pomalu otočil a začal kráčet směrem k lomu, k těm vápencovým stěnám, které vypadaly jako zkamenělé vlny moře. Chládek ho následoval, hnán žertvým touhou po tom, co mladý muž našel v hloubce země. Věděl, že v těch horninách se občas objeví podivné krystaly, ale to, co Matěj popsal v šeptání před několika dny, přehnaně modré kameny, které svítí vlastními světly, znělo jako bláznovství.
Když vstoupili do chladu štoly, teplota prudce klesla. Vlhkost stěn se lepila na kůži a vzduch byl těžký a tichý. Matěj se zastavil přesně uprostřed chodby, tam, kde se stěny zužovaly. Rozvinul plátno. V dlani mu ležel krystal modrého spinelu, tak intenzivně modrý, že v pološeru působil jako vyříznutý kus nebe, který někdo ukradl z oblaků a pohřbil do země.
„Podívejte se na něj,“ řekl Matěj a zvedl kámen vysoko. „On nesvítí světlem, on pohlcuje tmu. A říká mi, že tahle pec, kterou jste postavil, je jen krátký okamžik v čase. Že se všechno rozpadne, zbydou jen trosky a lístky stromů, které vpletou své kořeny do vašich cihel.“
Chládek s hlasitým zakletím natáhl ruku, aby mu kámen vytrhl. Vteřinu předtím, než se jeho prsty dotkly modrého povrchu, se z hloubky chodby ozval znovu onen zvonivý zvuk. Byl tak silný, že Václavovi zalehl do uší a svět se mu rozmazal. Matěj se krátce usmál, ruka s krystalem prudce klesla a mladý muž vykročil vpřed, přímo do stěny vápence.
Václav mrkl, otřásl hlavou a znovu se podíval. Matěje tam nebyl. Nebylo po něm ani stopy v prachu, žádný zvuk kroků, žádný náznak toho, kam by mohl tak rychle zmizet v úzké chodbě, ze které byla jen jedna cesta ven. Na zemi však zůstal ležet malý kousek modrého prachu, který krátce zapálil vzduch a pak navždy zhasl.
Chládek tehdy z lomu vyběhl v panice. Své nejmodernější zařízení nechal běžet, ale už nikdy se do té spodní štoly neodvážil sestoupit. Do konce svých dnů tvrdil, že v Trhonicích země nepatří lidem, ale něčemu, co v hloubce spí a občas si vybere někoho, kdo dokáže vidět barvy, které v našem světě nemají jméno.
Dnes tam stojí jen torzo zdivadel, které pomalu pohlcuje zeleň a čas. Kdo se však v tichu zastaví u ruin pece a naslouchá větru v lomu, může stále slyšet ten vzdálený, skleněný tón volající z hloubky devadesáti metrů temné chodby.