Příběh: Varta
Krev na prahu
Když Beneš Škopk z Dubé vstoupil do hradního sálu, byl v ruce ještě vlhký od krve. Ne jeho vlastní – ta by ho už dávno ochladila. Ale ta na meči, která se k němu přilepila jako neodbytná vina. *„Kdo to udělal, pane?“*, zeptal se mladší strážný, jeho hlas se ztratil v dusivém zápachu hořlavého dřeva a potu, který se vylil z hrudí mužů, kteří stáli kolem. Beneš jen pokrčil rameny a nechal meč padnout na dřevěný stůl. *„Neznám jméno. Ale znám hlas.“*
Vně, za zámkovými zdmi, se ozývaly výkřiky. Nebyly to bojové zvuky – to byl pláč ženy, která volala po svém synovi. *„Já ho nechal zajmout!“* vykřikl Beneš, ale ani on sám nevěřil, že to říká nahlas. *„A teď ho nikdo nenajde. Jako ostatní.“*
V sále se rozhostila tma. Svíčky na stěnách se rozplynuly v kouři, který stoupal z popálenin na podlaze. *„To není poprvé, co se někdo ztratí,“*, šeptal starý pážet, který stál v rohu a držel se za paži, jako by ho něco bodalo. *„Ale tentokrát… tentokrát to voní jinak.“* Beneš se naklonil a vdechl. Vzduch byl nasycený vlhkostí a něčím hnilobným, jako by se pod zemí probudila věc, která měla právo na život, ale nikdo ji nepozval. *„Přines mi lampu. A klíč od sklepa.“*
Sklípky pod hradem byly prázdné. Ale ne tak, jak mají být. Nebyly tam sudy s vínem ani svazky slámy. Byly tam jen stopy – otisky bot v prachu, který se nikdy nesklidil, a na zdi, kde se dříve visel plášt, zůstal tmavý, vlhký lem, jako by někdo plakal a otřel si tvář o kameny. *„Zde byl,“*, řekl Beneš, i když věděl, že lže. *„Ale už dávno odešel.“*
Vracel se do sálu, když ho něco zastavilo. Bylo to jen šeptání větru mezi zuby zbytků věže, ale znělo to jako jméno. *„Rudolf.“* Ne, ne jeho bratr – ten byl mrtev už deset let, uškrcený v Praze. Ale tenhle hlas… tenhle hlas zněl jako ten, který volal v noci, když se otevíraly dveře, které nikdo nechal zavřené.
Beneš se otočil. V chodbě stál muž v černém plášti, který se mu zdál známý. *„Ty jsi přišel pro mě?“*, zeptal se a jeho hlas se zlomil. Muž neodpověděl. Jen se usmál – a v tom okamžiku poznal Beneš, že ten úsměv už viděl. *„Na schodech. Když jsem ho tam nechal.“*
Ráno našli Beneše Škopka z Dubé mrtvého v posteli, oblečeného do šatů, které už nikdy nenosil. Na jeho hrudi ležela malá, zrezivělá klíčová klenba – ta, kterou nikdo neměl. A na zdi nad ním se objevila nová skvrna, která vypadala jako otisk ruky, ale měla příliš dlouhé prsty.
Lidé z vesnic kolem tvrdili, že od té doby se v hradě ozývají kroky. Ne ty, které by patřily živým – ale něco, co se pohybuje po schodech, které už dávno nevedou nikam. A když v zimě fouká vítr z hradiště, někdo šeptá jméno, které nikdo neměl důvod zapomenout.
Nejde o to, že se zde někdo ztratil. Ale že někdo byl *odebrán*. A že zdi stále čekají, až se vrátí.