Příběh: Velké náměstí 39
„To není lék, to je prokletí!“ vykřikl Matěj a s rozmachu srazil hliněnou nádobu ze stolu. Těžký střep s hlaským cinknutím dopadl na kamennou dlažbu sklepa a rozlila se po ní hustá, smaragdově zelená tekutina. Vzduchem se okamžitě rozlila pronikavá vůně hnijících bylin smíchaná s ostrou vůní síry, která pálila v nose a přitahovala hrdlo k křeči.
Andreas Kirchner, muž s tváří vytesanou z chladného kamene a prsty zbarvenými od bylinných výtahů, ani nepohnul s brvou. Jen pomalu přenesl zrak z rozbité nádoby na svého pomocníka. V šeru gotického sklepa, kde vlhkost stoupala po stěnách jako neviditelný pot, svítily jen dvě malé svíce. Jejich plameny tančily v průvanu, který stoupal z hloubi země, a vrhaly na klenutý strop stíny připomínající prsty obřích nestvůr.
„Uklizni to a víc o tom nemluv, Matěji,“ řekl Kirchner tichým, chladným hlasem, který zněl jako skřípání železa o kámen. „Tento dům má své tajemnosti a ty jsi jen stín, který je má pomáhat uchovávat.“
Matěj se chvěl. Už tři měsíce pracoval v této první městské lékárně pod znamením Zlatého lva, ale čím hlouběji do sklepa sestupoval, tím méně rozuměl tomu, co zde Andreas skutečně míchal. Oficiálně připravoval lékárníky na hradcké nemoci, ale v noci, kdy náměstí utichlo a město zaplnil mlhy z Labe, se v klenbách děly věci, které nepatřily do žádné knihy o lékárství.
Kolem půlnoci se v domě ozval zvuk, který Matěj nikdy nezapomněl. Nebylo to zaklepání na dveře ani skřípání vrzavé podlahy. Byl to zvuk připomínající tisíce drobných skleněných kuliček, které s jemným šumotem proudily po schodech z nejnižšího patra nahoru, až k samotnému lvu nad vchodem.
Matěj se zvedl z lůžka v podkroví a bosoný, aby neprobudil pana Kirchnera, vyrazil do chodby. Vzduch byl náhle ledový, přestože venku byla horká letní noc. Když došel k otvoru do sklepa, uviděl něco, co mu zastavilo dech. Andreas Kirchner nestál u svých lékárnických vah. Stál uprostřed místnosti a mluvil k prázdnotě. Jenže prázdnota mu odpovídala.
Hlas nebyl lidský. Zněl jako šepot stovek lidí najednou, jako vítr v listí, který by chtěl vyřícnout jména všech mrtvých v celém kraji. Andreas držel v ruce malou lahvičku s tekutinou, která svítila vlastním, modravým světlem. Tekutina uvnitř se vřela, přestože nebyla na ohni.
„Už je čas,“ zašeptal Kirchner a lékárník, který byl jinak ztělesněním řádu a přísnosti, se najednou zhroutil na kolena.
Matěj chtěl zakřiknout, ale hrdlo měl stažené. Viděl, jak se ze stěn sklepa začínají oddělovat stíny. Nebyly to stíny vrhaneé svíčkami, ale samostatné entity, které se plazily po klenbách a obklopily lékárníka. V ten moment se v celém domě ozval hluboký, dunivý zvuk, jako by samotná země pod Velkým náměstím vydechla.
Když se Matěj ovlivem šoku konečně pohnul a skočil dolů do sklepa, našel tam pouze ticho. Andreas Kirchner seděl na zemi, opřený o vlhký kámen, a v ruce držel prázdnou lahvičku. Jeho oči byly široce otevřené, ale vypadalo to, že už nevidí tento svět.
„Kdo to byl, pane? S kým jste mluvil?“ vyhrkl Matěj.
Kirchner na něj pomalu obrátil tvář. Jeho výraz byl prázdný, jako by z něj někdo vyprázdnil celou duši. „Tento dům není jen lékárnou, chlapče. Je to brána. A já jsem právě zaplatil mýto, aby nás nechali v klidu dalších sto let.“
Matěj už nikdy nikoho neviděl míchat podobné lékáře. Andreas se stal vzorným konšelem a lékárna U Zlatého lva se proslavila svou spolehlivostí. Jenže Matěj si pamatoval ten šum skleněných kuliček a ten modravý svit v hloubi klenub.
Kdykoli dnes někdo vstoupí do prostor bývalé lékárny a pocítí náhlý, nevysvětlitelný chlad v oblasti nohou, nebo uslyší jemné cinkání skla tam, kde žádná lahvička není, znamená to, že století vypršely. A něco v hloubce gotických sklepení znovu vyhlásilo svou přítomnost.