Příběh: Venkovský dům (Heřmanovice, 1000157205)
„Ustup od té pece, Mikuláši, nebo tě vypráším z domu i s tvým šílenstvím!“ řval starý Jakub a tasil krátký nůž, kterým obvykle řezal sýry.
Mikuláš se však nepohnul. Stál v zaklenuté síni, kde vzduch voněl po starém popelu a vlhkém kameni, a upřeně hleděl do žáru. Jeho prsty se třesly, když z kapsy vytahoval malý, černý předmět, který vypadal jako zkamenělý kousek noci. V té chvíli se v domě rozséřilo zvláštní, modravé světlo, které nepocházelo z ohně, ale zdálo se prorážet samotné zdi roubenky.
Jakub udělal krok vpřed, ale vtáhl ho do sebe prudký proud studeného vzduchu, který v uzavřené místnosti neměl být. Dveře do světnice s kachlovými kamny s hlučností bouře zabouchly, přestože nikdo z nich nekloňal k oknum. Mikuláš pomalu vložil předmět do plamenů. V okamžiku, kdy se černý kámen dotkl žhavého uhlí, utichlo vše. Zmizel zvuk praskajícího dřeva, zmizelo dýchání obou mužů a i tlukot jejich srdcí.
V té naprosté tichosti se z koutů síně začaly oddělovat stíny. Nebyly to obyčejné stíny vrhvané světlem, ale husté, tekuté tvary, které se plazily po trámovém stropě a stékaly po stěnách jako černý med. Mikuláš se začal smát, byl to zvuk suchý a prázdný, jako když vítr fouká přes opuštěné pole.
„Vidíš je, otče? Vidíš ty, kteří tu byli před námi a kteří tu zůstanou, až z nás zbude jen prach v podzemí?“
Jakub ztuhl. Jeho pohled sklouzl k oknům v štítovém průčelí. Viděl přes ně, jak se venku, v zahradě u roubenky, začínají hýbat stromy, přestože byl absolutní bezvětří. Co bylo ještě zvláštnější, v odrazu skla neviděl svou tvář, ale tvář muže, kterého neznal, s hlubokou jizvou přes celé čelo a očima, které vypadaly jako vyhaslé uhlíky.
Mikuláš natahl ruku k otci, ale jeho prsty už nebyly z masa a kostí. Byly průsvitné, jako by je tvořil ranní opar nad řekou. „Tento dům není jen dřevo a hlína, Jakubu. Je to brána. A já právě otočil klíčem.“
V tu chvíli se z chodby ozval zvuk, který mrazil kosti. Byl to rytmický, těžký krok, jako by někdo v těžkých železných botách kráčel z chodby směrem k síni. Ale v domě nebyli nikdo jiní. Krok se přibližoval, doprovázen tichým, kovovým zvoněním, které rezonovalo v zaklenutém prostoru s neúprosnou přesností.
Jakub se v panice vrhl k východu, ale dveře, které před chvílí zabouchly, byly nyní zamočeny hustou, černou slizkou. Když se dotkl klinklů, ucítil mrazivý chlad, který mu okamžitě spálil kůži. Otočil se k synovi, ale Mikuláš už tam nebyl. Zůstal jen černý kámen, který v popelu pece pomalu vyhasínal, a v prostoru síně viselo jedno jediné slovo, vyřčené hlasem tisíce lidí najednou: „Vítej domů.“
Když se druhý den ráno sousedé z Heřmanovic do domu nahlédli, našli Jakuba sedět v koutě síně. Byl v pořádku, jen mlčel a neustále hleděl do prázdné pece. Mikuláš však zmizel. Nebylo po něm v celém kraji žádní stopami, nikdo ho neviděl odcházet ani přicházet.
Jediné, co zbylo, byl podivný znak vypálený do trámů stropu v síni, který tam dříve nebyl. Byla to mapa, která neukazovala cesty v krajině, ale hloubku pod základovými kameny domu. Jakubův syn se nikdy nevrátil, ale lidé v obci si dodnes šeptají, že v noci, když je ticho, slyší z tohoto domu zvuk těžkých kroků a tichý, synův smích, který zní, jako by přicházel z místa, kam už žádný živý člověk nemůže vstoupit.
Ten starý dům s jeho dekorativními okny stále stojí a v jeho stěnách zůstal uwięzněn tajemství, které se odmítá odhalit.