Příběh: Větrný mlýn v Horním Štěpánově
„Tohle je úplně šílený stroj, mlynáři! Jak můžete tvrdit, že se celý ten dům točí jako kolovrat?!“ pan von Zitzewitz málem vyklopil svou lapačku s pivem do obličeje přítomných, když s prstem ukazoval na vysokou dřevěnou stavbu na návrší.
Mlynář Matěj Hampl jen klidně přikyvl, otřel si mastné dlaně do zaprášených kalhot a s úšklebkem v koutku úst přistoupil k mohutné dřevěné ose. Von Zitzewitz byl z města, nosil klobouk s pírkem, který mu neustále splýval do očí, a věřil, že všechno, co není z kamene a zpevněno maltou, je jen hračkou pro děti. Přišel do Horního Štěpánova s rozmarným plánem koupit si mlýn, aby v něm mohl chovat drahé holuby a přitom se tvářit jako znalec zemědělství.
„Je to jednoduché, pane šlechtici,“ odpověděl Matěj a hlas měl chraplavý jako mleté žito. „Vítr je zrzavý. Když fouká z východu, otočím mlýn k východu. Když si ale zamýšlí foukat z jihu, prostě celý dům kroutnu o kousek a křídla zase chytají vzduch. Je to jako s manželkou – když se vám zlobí z jedné strany, musíte se k ní prostě otočit z té druhé.“
V hospodě vypuklo smíchy. Vzduch voněl po čerstvém chmელu, uzeném mase a starém dřevě. Von Zitzewitz však místo smíchu zruděl. Jeho pýcha byla zasažena. Rozhodl se, že mlynáře přelstí a donutí ho k prodeji za směšnou cenu, protože v tajnosti věřil, že takový mechanismus je jen mlynářský trik a podvod.
„Dobře, Hamplu! Sázka!“ vykřikl šlechtic a udeřil pěstí do stolu, až skočily půlpliváky. „Zítra dopoledne přijedu s mými lidmi. Pokud mi dokážete, že se ten váš dům skutečně točí, zaplatím vám sto zlatníků. Ale pokud zjistím, že jste mě jentěm tak zlakal a mlýn stojí pevně v zemi, dostanu ten mlýn zadarmo a vy budete v něm sloužit jako můj osobní sluha!“
Matěj se jen krátce zasmál, dopil pivo a přivolal další. Věděl, že von Zitzewitz nemá o větru ani tušení.
Když druhého dne dopoledne šlechtic dorazil na návrší, doprovázen dvěma tlustými pomocníky a s tlustým zápisníkem v ruce, foukalo prudce a nepravidelně. Mlýn stál v plné výšce, jeho dřevěné stěny vrzaly v rytmu větru, a zevnitř se ozýval hluboký, dunivý zvuk rotujících kamenů. Vzduch byl prosycen vůní mletého obilí, která byla tak hustá, že ji skoro šlo chutnat.
„Nuže, ukažte to!“ vyštěkl von Zitzewitz. „Kde je ten klíč? Kde je ta páka? Jak toto vskutku funguje, nebo je to jeniluze?“
Matěj ho s úsměvem pozval k mohutnému křížovému základu. „Podívejte se, pane. Stačí jen trochu pomoci a vítr udělá zbytek. Ale pozor, je to velmi citlivá záležitost. Musíte stát přesně tady a v momentě, kdy řeknu 'teď', musíte silně zatlačit na tutovátku, abyste pomohl mechanismu překonat mrtvý bod.“
Šlechtic, toužící po vítězství, se opřel celou svou váhou do dřevěné konstrukce. Matěj v ten moment s jemným pohybem uvolnil zajišťovací kolík a vítr, který právě v tu chvíli změnil směr a udeřil do křídel s plnou silou, začal celou budovu pomalu otáčet.
Von Zitzewitz, který byl k konstrukci přitisknut a v šoku zevře zjevně nepochopitelného pohybu, se začal točit spolu s mlýnem. Protože se to dělo pomalu a plynule, zpočátku si myslel, že se mu točí hlava z piva z předchozího večera. Ale pak si všiml, že se mu mění pohled na krajinu. Viděl nejprve střechy Horního Štěpánova, pak hloubší lesy a znovu zase vesnici.
„Já se točím! Svět se točí!“ křičel šlechtic a v panice se snažil odtáhnout, ale v záblesku zmatku se mu zapletla noha do lana, které sloužilo k ovládání křídel. V jednu chvíli se tak stalo, že se mlynář s nímto točil v kruhu jako v pomalém tanci, zatímco von Zitzewitz s otevřenými ústy sledoval, jak se jeho vlastní pýcha otáčí o tři sta sześćdesát stupňů.
Když se mlýn zastavil v nové poloze, šlechtic vypadal, jako by ho právě vyplivala velká ryba. Byla v něm vidět směs hrůzy a úžasu. Bez jediného slova vytáhl z kapsy měšec, odpočítal sto zlatníků, položil je na prašný práh a v rychlosti zamířil k vozu.
„Zapomeňte na ty holuby, Hamplu! Tohle místo je příliš... dynamické pro mé nervy!“ vykřikl už z dálky.
Matěj se opřel o dřevěnou stěnu a sledoval, jak prach za odjíždějícím vozem pomalu sedá. Vzal zlatníky a podíval se na své mlýnské kameny, které v hloubi stavby stále rytmicky tloukly do zrna.
Dnes už tam žádné křídla nevíří a dům dávno zmizel, ale kdo někdy vstoupí do vysoké trávy na návrší a najde ty dva zapomenuté kameny, možná ucítí v nose vůni čerstvého obilí a uslyší vzdálený smích mlynáře, který věděl, jak zatočit světem i s největším pánem.