Příběh: Větrný mlýn (Vrátno)
„Takhle to mlet nebude, Marečku, tak to hned zastavte!“ zařval pan hrabě z blízkého sídla a prudce máchl rukou, až mu z kapsy vypadla zlatá tabákera do prachu.
Václav Mareček, statkář s tváří červenou jako zralá třešeň a rukama hrubými jako kůra starého dubu, ani nepohnul s pohledem. Stál u velkých lamelových perutí svého nového mlýna, který mu před chvílí předal mistr Medonos. Vzduchem se nesla pronikavá, těžká vůně drcených kostí, která by i nejsilnějšímu žaludku udělala neplechu, ale Václavovi byla lhostejná. Pro něj to byla vůně budoucího bohatství a tučných polí.
„Vážený pane, vy jste mi zaplatil za to, aby ten stroj drcil všechno, co do něj naházím,“ odpověděl Mareček klidně a přistupoval k převodové hřídeli. „A vy jste mi včera přinesl bednu starých, ztvrdlých hovzdů a tvrdil jste, že chcete vidět, jak to funguje. Teď se nedivte, že to hřmí jako v hromnici.“
Hrabě, muž s přehnaně vyškrobenými kníry a šatním zodobením, které do prachového okolí mlýna naprosto nepatřilo, zruděl až za ušima. Přišel sem s úmyslem Marečka ponížit a možná mu vyvést nějaký schválný šváb, protože mu statkář odmítl prodat kus úrodné půdy za směšnou cenu. Jenže Václav nebyl hlupák. Věděl, že hraběho mání jeho nová technika a touha ukázat, že rozumí strojům víc než prostý rolník.
„Tento hluk je nesnesitelný! Vyvádíte to z rytmu! Kdo by mohl v takovém chaosu přemýšlet o vyšších věcech?“ krtal hrabě a zakryl si nos hedvábným kapesníkem.
Václav se ušklíbl. Věděl, že v sousední budově právě teď stoupy drtí kostní moučku s takovou vervou, že se celý návrší třese. „To je ta síla větru, pane hrabě. Ten stroj má v sobě ducha. Pokud mu nebudete ctít jeho práci, mohl by se rozhodnout, že mu lícíte. A věřte mi, když se mlýn rozčílí, neustane, dokud si nevybere oběť.“
Hrabě se prudce zastavil. V jeho očích bliklo něco mezi hnusením a skutečným strachem. V těchto krajích se sice věřilo na rozum, ale staré pověsti o mlýnských mýlech a duchněch v soukolí byly stále živé.
„Co tím myslíte?“ vyhrkl hrabě a nevědomky udělal krok zpět, pryč od rotujících lamel.
„No, vidíte ty pískovcové kvádry v základech?“ Václav ukázal na pevné zdivo. „Mistr Medonos do nich při stavbě vložil tajné znamení. Kdo se mlýnu vysmívá, ten bude mít smůlu v lásce a prázdné kapsy, dokud nepřinese oběť v podobě... řekněme, deseti zlatníků na opravu lopatek.“
Hrabě vyrazil do kapsy. Ruka mu třesala. Podíval se na obrovské kolo, které se v prudkém větru točilo s děsivou rychlostí, a pak na sebevědomého statkáře. V tu chvíli se zevnitř mlýna ozvalo hlasité, kovové zakřupnutí a následoval hluboký, dunivý zvuk, který zněl téměř jako lidský smích. Ve skutečnosti jen praskla jedna z menších dřevěných spojek, ale pro hraběho to byl signál z onoho světa.
„Tady máte!“ vyštěkl hrabě a vložil Václavovi do dlaně zlaté mince. „Jenom proto, abyste ten hluk zastavil a aby ten váš ďábelský stroj přestal na mě zírat!“
Když hrabě v panice utekal svou cestou směrem k obci, až se mu v prachu zvedal mrak, Václav Mareček pomalu zavřel pěst kolem zlatek. Podíval se na své lamelové perutě, které se v mírném vánku sytě točily a tvořily rytmický zvuk, který mu připomínal tleskání.
„No tak, Medonose, musíme uznat, že tvůj mlýn není jen dobrý na hnojení polí,“ zamumlal si Václav pro sebe a s contented výrazem se vrátil k drcení kostí.
Kdo dnes stojí na tom návrší u Vrátna a hledá v pískovcových kvádrech ono tajemné znamení, najde jen hladký kámen a ticho. Jen když zavěřete oči a pocítíte chladný průvan z polí, možná uslyšíte v dálce tichý, vítězný smích statkáře, který věděl, jak z větru a strachu vykouzlit zlato.