Příběh: vila Artemis
„Tady to končí, pane Stainle, v tomto bodě se symetrie setkává s věčností,“ vykřikl architekt Eckl a prudce rozvinul rváč papíru přes mramorový stůl. Anton Stainl jen mlčky přejel prsty po hrubé struktuře terakotového vlysu, který právě doputoval z díleny. Vzduch v místnosti byl těžký vůní čerstvé vlhké omítky a drahého tabáku, zatímco za okny se Karlovy Vary topily v mlze, která stírala hranice mezi zemí a nebem.
Stainl se nepodíval na plány. Díval se do prázdného prostoru předsíně, kde se v odrazu zrcadla vznášel stín, který tam být neměl. Byla to postava vysoká, s nehybným postoji, oděná v šatech, které nepamatovaly žádná tehdejší móda. Postava nestála na podlaze, ale zdál se být její existence vpletená přímo do nově vznikalého štuku na stropě.
„Vidíte ji také?“ zeptal se Stainl hlasem, který zněl jako drcení suchého štěrku.
Eckl zmateně rozhlédl. „Vidím jen prázdnou místnost a vaše znepokojení, Antone. Pojďte, musíme schválit rozvržení lodžií. Symetrie je svaté pravidlo tohoto domu.“
Stainl však neposlechl. Přistoupil k té neviditelné přítomnosti a ruka se mu třesla. V ten moment se v domě ozval zvuk, který v takovém tichu neměl být – jemné, rytmické tikání stovek hodin, přestože v domě nebyl jediný stroj času. Zvuk nebyl v uších, ale v kostech. Stainl vtom pocítil prudký chlad, jako by ho někdo polil ledovou vodou z hlubokého pramene, a vzduch kolem něj zhoustnul do hustoty sirupu.
„Chce, abychom zanechali jádro nedotčeno,“ zašeptal Stainl a jeho pohledy střídaly ráz mezi hrůzou a fascinací. „Kdoenkoliv, kdo se pokusí změnit tvář tohoto domu, zaplatí za to svým klidem.“
Let později, když vilu převzal J. Milton, v domě začaly dít se věci, které nešly vysvětlit žádnou logikou. Milton byl muž řádu, ale každé ráno našel v centrálním předpokoji jednu jedinou růži, která nebyla z žádné místní zahrady. Květy byly zledovatilé, přestože byl srpen, a voněly po starém papíru a mořské soli. Milton je nechal vyhazovat, ale druhý den byly opět tam, přesně v místě, kde kdysi stál Stainl a mluvil s prázdnotou.
Nejnejsilnější záhadu však přinesl rok 1909, kdy dům koupil Josef Klimmer. Klimmer byl ambiciózní. Nechtěl jen domov, chtěl monument. Najal Alfreda Bayera, aby z vily udělal hrad s mohutnou věží a mansardovou střechou. V okamžiku, kdy Bayer rozložil plány na radikální přestavbu, v domě došlo k výbuchu. Nebyl to výbuch střelného prachu, ale zvukového šoku. Všechny skleněné tabulky v pracovně praskly současně, přestože nikdo neotevřel okno a v domě nefoukal průvan.
Klimmer zbledl. Na stěně, kde měl být v budoucnu základ věže, se objevila vlhká skvrna, která postupně vytvořila obraz obličeje. Nebyl to obličej člověka, ale spíše maska z antického divadla, jejíž oči sledovaly každého, kdo vstoupil do místnosti. Bayer se pokusil skvrnu přemalovat, ale barva se z povrchu stěny odrazila, jako by ji odrazilo zrcadlo.
Zatímco se svět kolem vily Artemis otáčel, zatímco přišly války a v pokojích později zněl smích dětí z mateřské školky, dům si udržel svou původní tvář. Všechny plány na modernizaci, všechny sny o secesních křivkách a geometrickém stylu, které navrhoval Vieth, mysteriously utichly. Bylo to, jako by samotné zdi vily vyvinuly vůli. Každý, kdo se pokusil změnit její základní čtvercový půdorys, narazil na neviditelnou zeď.
Dnes, když hosté procházejí luxusními apartmány a cítí teplo termální vody stoupající z hlubin země, málokdo ví, proč se vila zachovala tak neuvěřitelně čistě v původní podobě. V tichu štukových stropů stále přetrvává onen chladný průvan z roku 1875.
Kdo se však v noci zastaví v předsíně a zdrží dech, může slyšet to jemné, rytmické tikání stovek neviditelných hodin, které stále odpočítávají čas pro někoho, kdo z domu nikdy neodšel.