Příběh: vila Christofera Fischera
Prsty Christofera Fischera neustále přejížděly po chladném, černém táflování schodišťové haly, zatímco jeho pohled utkvěl na jediném nepochopitelném detailu – na otiscích drobných dětských dlaní, které se zjevily vyleštěné do dřeva právě ve chvíli, kdy v domě nebylo živé duše. Venku za okny se Aš halila do podzimní mlhy, která jako by se snažila proniknout skrz masivní zdi a pohltit teplo krbu, jenž dnes plápolal nějak podivně, jako by ho krmil neviditelný průvan.
Christofer se prudce otočil. Vzduchem se nesla slabá vůně čerstvých fialek, přestože zahrada byla dávno spálená prvním mrazem a v domě nikdo takovou květinu neměl. Vykročil směrem k jídelně, jeho kroky na parketách zněly až nepřirozeně hlasitě. Zastavil se u dveří, jejichž mosazná klika se v šeru mírně zachvěla, jako by ji někdo na druhé straně právě pustil.
„Berto? Jsi to ty?“ vyhrkl, ale odpovědí mu bylo jen zapraskání v krbovém obložení.
Manželka byla v lázních, služebnictvo mělo volno a dům, který právě dokončili, mu měl být chrámem klidu a bohatství. Místo toho se stal jevištěm událostí, které mu nedovolovaly usnout. Přešel k oknu s půlkruhovým záklenkem, jež shlíželo na Palackého ulici, a přitiskl čelo na tabulku. Sklo bylo ledové, ale na druhé straně se cosi pohnulo. Nebyl to stín stromu, ani odraz lampy. Byla to postava, vysoká a štíhlá, stojící přímo u kamenné kašny v zahradě. Postava, která tam rozhodně neměla co dělat, a která hleděla vzhůru, přímo do jeho oken.
Christofer sešel po schodišti, jehož zábradlí pod dlaní podivně zavibrovalo, jako by dřevo reagovalo na jeho strach. Vyšel ven na verandu. Chladný vzduch jej udeřil do tváře jako facka. Zahrada byla prázdná. Kamenné schodiště vedoucí k dolní části pozemku vypadalo v měsíčním svitu jako cesta do nikam. Přešel až ke kašně, jejíž chrlič byl pro dnešní noc suchý. Voda v nádrži byla nehybná, černá jako zrcadlo, ale když se do ní podíval, neviděl svůj obličej. Viděl tam odraz chodby, kterou právě opustil, a v ní… někoho, kdo tam stále stál.
Otočil se zpět k vile. Všechna okna v patře byla temná, kromě jednoho v pokoji pro hosty, kde se právě rozsvítilo. A v tom okně, za těžkými závěsy, se rýsovala silueta. Dítě. Malý chlapec v košilce, který tam neměl být. Christofer cítil, jak se mu krví rozlévá ledový klid. Věděl, že ten pokoj je zamčený na dva západy a klíč nosí u sebe v kapse vesty.
Znovu pohlédl do kašny, ale hladina se rozvlnila, jako by do ní někdo vhodil minci. Když zdvihl zrak k oknu, světlo zhaslo. Ticho, které následovalo, bylo tak absolutní, až mu začalo zvonit v uších. Vrátil se dovnitř, jeho ruka se znovu dotkla černého táflování v hale. Otisky dlaní tam stále byly, ale nyní byly větší, jako by ty ruce vyrostly přímo před jeho očima, přímo pod jeho dotekem.
Ten večer Christofer Fischer poprvé pochopil, že dům, který nechal postavit pro své pohodlí, si vybral vlastní nájemníky, které nikdy nepozval. Nikdy se nedozvěděl, kdo to byl, ani proč si vybrali právě jeho schodiště a jeho krb. Když o mnoho let později dělníci při přestavbě na jesle strhávali část obložení, našli za černými deskami zazděnou schránku a v ní jedinou, starou dětskou botu a lístek s datem, které předcházelo stavbě vily o celá desetiletí. Vila Christofera Fischera dodnes střeží svá tajemství v každém zákoutí schodišťové haly a ti, kteří v ní dnes kráčejí, občas na okamžik ucítí vůni fialek, i když venku panuje ten nejtužší mráz. Stačí jen přijít blíž a naslouchat tichu, které se v černé hale usadilo jako neviditelný host.