Příběh: Vila čp. 1504
„Stůjte, vy jste v tom okně nebyl!“ zakřičel pan Procházka a prstem ukazoval nahoru k pískovcovým římsám, kde v dopoledním slunci tančily prachové zrnka.
Mladý Cyril, s prsty zbarvenými od barev a s pohledem roztržitým, jen zaklapal víčky. Stál v nárožním výklenku u paty svatého Václava a zmateně hleděl na otcův rozhněvaný obličej. Vzduchem se nesla těžká vůně vlhkého tmelu a prachu z nedalekých staveb, mísící se s vůní čerstvě sekané trávy z vnitřního dvora.
„Kdo tam byl, otče?“ vyhrkl chlapec a přisunul se blíž k chladnému pískovci zdi.
„Ten muž v šedém plášti! Stál v onom arkýři, tam u jehlancové stříšky, a pozoroval ulici. Viděl jsem ho jasně, jak se naklání ven. Jenže v tom pokoji není nikdo, Cyril! Je tam prázdno, jenom prach a staré truhly z penzionátu. Nikdo z profesorů tam nenocoval, nikdo tam nesmí!“
Cyril ztuhl. Podíval se nahoru na hranolový výstupek domu, který se tyčil nad křižovatkou jako strážce tajemství. Okno v gotizující šambráně bylo temné, hluboké a nehybné. Chlapec však v tu chvíli zahlédl něco jiného. Na fasádě, přesně tam, kde sluneční hodiny chytaly paprsky, se zdál stín posunout proti směru času. Nebyl to stín mraku, ale dlouhý, lidský obrys, který se na okamžik zpevnil a pak s tichým zapomenutím zmizel v římsách.
„On tam stále je,“ zašeptal Cyril, ačkoliv mu srdce bušilo až v krku.
Procházek jen odfrkl, ale v jeho očích byl vidět neklid. Vile Libochvíle se tehdy zdála být vrcholem moderního Kladna, s jejími korintskými sloupy a členitými průčelími, ale v jejích stěnách se tloukla zvláštní, těžká energie. Profesorové, kteří zde našli útočiště, často mluvili o tom, že v noci slyší v chodbách kroky, které neznají, a že v některých místnostech je vzduch náhle ledový, i když venku zuří červenec.
Cyril se v následujících dnech stal tichým lovcem. Zatímco ostatní děti si hrály v ulicích, on seděl v koutě zahrady a skicoval. Nekreslil však domy ani stromy. Kreslil postavu, která se mu objevovala v odrazích oken. Byl to muž s tváří, která vypadala, jako by byla vytesána ze stejného pískovce jako soška svatého Václava v rohu domu. Postava nikdy nemluvila, jen stála v těch nejzvláštnějších oknech, která měla eliptické záklenky, a hleděla směrem k gymnáziu, jako by čekala na někoho, kdo už dávno nepřišel.
Jednoho večera, když slunce barvilo fasádu do rudožlutých odstínů, Cyril našel v zapomenutém koutě chodby u schodiště malý kousek pergamentu. Nebyl na něm text, ale jen jedna jediná čára, přesně taková, jakou vrhají sluneční hodiny na domě v jednu konkrétní hodinu roku.
„Kdo jsi?“ zeptal se chlapec do prázdného prostoru chodby.
Odpovědí mu bylo tiché, rytmické zaklepání na sklo arkády. Tři krátké údery. Cyril vyběhl nahoru, vyrazil do pokoje pod jehlancovou stříškou, ale našel tam jen otevřené okno a na parapetu položený starý, zrezivělý klíč, který tam před minutou nebyl. Klíč byl studený jako led, přestože v místnosti bylo horko.
Když se Cyrila roky kemudian někdo ptal na jeho dětství v Kladně, nikdy nemluvil o škole ani o přátelích. Mluvil jen o domu, který měl vlastní paměť a který si některé duše nechal uchovat v pískovcových sloupench.
Klíč, který tehdy našel, nikdy neotevřel žádné z existujících dveří ve vile. Přesto ho celý život nosil u sebe, protože věřil, že jedna z těch neviditelných dveří se jednou otevře právě v téteře vteřině, kdy sluneční hodiny ukážou správný čas.
Kdo dnes prochází kolem domu s nápisem Libochvíle, možná si všimne, že v jednom z horních oken, tam kde je gotizující rám, někdo stále stojí a tichým pohledem sleduje každého, kdo se zastaví u sošky svatého Václava.