Příběh: Vila čp. 215
Sklenka koňaku se roztříštila o hranu ocelového zábradlí a její obsah se vpil do světlého betonu terasy jako temná, nečistá krev. Jaroslav Novák ztuhl. Vzduch byl prosycen těžkou vůní šeříku, který se v té době, v červnu jednačtyřicátého roku, dral ke slunci přesně tak dravě jako tehdy, když jej sadili na počest narození vnučky. Jenže nyní, v tichu letního večera, ten zvuk nebyl jen tříštěním skla. Zahrada pod terasou, ten precizně rozvržený prostor mezi pěstebními záhony a uměleckou skalkou, vydala ozvěnu. Ozval se tichý, kovový skřípot, jako by někdo v přízemí, v místech, kde dříve bývala garáž, otáčel zrezivělým klíčem v zámku, který byl už dávno zazděn.
Jan vystoupil z haly, jeho kroky na železném schodišti zněly dutě, jako by dům pod jeho váhou sténal. Zastavil se, ruku položenou na chladné stěně, jejíž barevný nátěr v šeru večera ztrácel svou jasnost. Podíval se na bratra a v jeho očích se zračila otázka, kterou se oba báli vyslovit nahlas. V domě, který měl být oslavou čistoty, světla a funkcionalistického řádu, se usídlilo cosi cizího. Něco, co nerespektovalo plány architekta Stádníka ani jejich pečlivě vybraný nábytek z ohýbaného dřeva.
Jaroslav pomalu sestoupil po schodech do haly. Vzduch uvnitř byl nečekaně chladný, jako by se zdi snažily nasát všechno teplo z místnosti. Na podlaze, přesně uprostřed haly, ležela jedna jediná věc: malý, ručně vyřezávaný dřevěný ptáček, kterého před lety dostali darem od Františka Tichého. Byl to kus umění, který zmizel z jejich sbírky před mnoha týdny, kdy dům poprvé navštívila cizí, uniformovaná návštěva. Jaroslav se pro něj shýbl, ale prsty se dotkl jen mrazivého prázdna. Dřevěná figurka se v tu ránu rozplynula v jemný prach, který se rozptýlil v proudu vzduchu pronikajícím dovnitř skrz špatně dovřené okno.
Někdo – nebo něco – se pohybovalo v útrobách vily. Nebyly to kroky, spíše lehké, rytmické ťukání, jako když se prsty bubnují o skleněnou tabulku. Jan se otočil směrem k zazděnému průjezdu. V tu chvíli se stěna, která měla být pevnou bariérou, zachvěla. Nešlo o zemětřesení, nebyl to otřes stěn. Bylo to světlo. Zpoza cihel začala pronikat slabá, namodralá záře, která nevrhala stíny, ale zdálo se, že je pohlcuje.
Bratři stáli jako přimražení. Nebyli to muži, kteří by podléhali pověrám; byli to bankéři, muži čísel a moderní architektury, lidé, kteří věřili v logiku betonových konstrukcí a stabilitu plochých střech. Přesto ten, kdo se nacházel na druhé straně, jako by znal každý jejich pohyb. Když se ozvalo tiché, táhlé zašustění papíru, Jan přistoupil k onomu místu a přitiskl dlaň na zeď. Cítil vibraci, která mu prostoupila celou paží až do srdce. Nebylo to mechanické, nebyla to ozvěna vlaku z nedaleké tratě. Byl to rytmus dechu.
V ten moment se v horní části zahrady, u Makovského skalky, rozsvítilo. Nebyla tam žádná lucerna, žádný zdroj světla, přesto se jehličnany na okamžik rozzářily stříbrným jasem, jako by byly pokryty jinovatkou uprostřed nejparnějšího léta. Když se bratři podívali z okna, uviděli postavu. Stála u šeříku, zády k nim, nehybná jako jedna z těch soch, které tak rádi sbírali. Byla to postava v kabátě, který vypadal jako ušitý z kouře a stínů. Než stihli vykroknout, než stihli otevřít dveře na terasu, postava zmizela. Neodešla, nerozběhla se do zahrady – prostě přestala existovat v čase a prostoru, jako by ji někdo vymazal z obrazu.
Když se ráno probudili, dům byl zase chladný a sterilní. Jen na terase, na místě, kde se včera rozbila sklenka, ležela jediná, čerstvě utržená větvička šeříku. Byla uvázaná stuhou, kterou Jaroslav nikdy předtím neviděl, stuhou z materiálu, jenž pod prsty připomínal hedvábí, ale při pokusu o přetržení byl pevnější než ocel.
Dům stojí na svém místě dodnes. Fasáda se leskne v poledním slunci a lidé z celého světa přijíždějí, aby obdivovali čisté linie funkcionalismu. Procházejí halou, dotýkají se železného schodiště a obdivují výhled z terasy na berounské údolí. Nikdo z nich však neví, proč majitelé vily, i po všech těch desetiletích, nikdy nenechali zazděnou část v přízemí znovu otevřít, a proč v každém červnovém večeru, když se stíny prodlouží až k Makovského skalce, zůstávají všechna okna v domě pevně zavřená a zamčená na dva západy. Místo, kde se čas zastavil v jediném okamžiku nejistoty, stále vyhlíží někoho, kdo by se odvážil poklepat na stěnu a zeptat se, kdo tam vlastně přebývá.