Příběh: Vila dr. Náhlovského
„Tady to je, v tomtěm koutě, za krbem v hale!“ vykřikl mladý služka Bedřich a prudce ukázal prstem na stěnu, kde se v šeru mísil vůně borovicového dřeva s jemným pachem včelího vosku. Jeho ruka se třesla tak silně, že skoro zasahoval do lakovaného povrchu dřevěného stropu, který nad nimi rozprostřel své těžké kazety jako mříž nějaké zlaté klece.
Doktor Jan Náhlovský, muž s tváří přísnou jako zákon, kterým se denně vedl, ne odpověděl. Jen pomalu přistoupil k ohni, v němž praskalo dříví a házelo rudé odlesky na bílé stěny. V ruce svíral malý kousek pergamenu, který našel ráno v knihovně. Papír byl prázdný, nebo tak se zdálo, dokud na něj nepřiložil teplo z krbu. Teprve pak se v papíře začaly projevovat modré linky, které nebyly psány inkoustem, ale vypadaly jako žíly v lidském těle.
„Kdo to sem položil, Bedřichu? Kdo byl v domě, zatímco jsem spal?“ hlas doktora byl tichý, ale řezal jako nůž.
Služka jen zakroutil hlavou a ustoupil k oblému štítu vhoře, kde se domníval, že bude v bezpečí. Domů v Bubenči byl nový, čerstvý, s vůní čerstvé omítky a laku, který v roce 1908 ještě voněl novotou. Všechno v něm bylo přesně tam, kde mělo být. Všechny arkýře a lodžie, které obepínaly dům, byly prázdné a tiché. Jenže v ten moment Jan pocítil, jak mu po zátylku přejíždí mrazivý proud vzduchu, přestože všechna okna byla zavřená a topení v trubkách hřálo snově.
Z hloubi domu, z prostoru jídelny s její klenbou, se ozval zvuk. Nebyl to krok, nebyl to pád. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu tahá těžkým řetězem po dlažbě. Jan ztuhl. V domě nebyl nikdo kromě nějho a Bedřicha. Jeho žena Luisa byla v tu chvíli v zahradě, u altánu, kde se s přáteli rozpravovala o novinkách z hlavního města.
Doktor vykročil směrem k zvuku, jeho boty rytmicky tloukly do podlahy. Když vběhl do jídelny, zastavil se tak prudce, až skoro ztratil rovnováhu. Na stole, uprostřed bílého plátna, ležel předmět, který tam před minutou nebyl. Byla to stará, zrezivělá železná klíčenka s jedním jediným klíčem, který nepasoval do žádných dveří v tomto moderním domě. Kolem klíče byla rozprostřena vrstva jemného, šedého popela, který tvořil dokonalý kruh.
„To není možné,“ zašeptal Jan a natáhl ruku. Vteřinu předtím, než se jeho prsty dotkly železa, v celém domě zhasla elektrická světla. Nastala absolutní tma, kterou přerušovalo jen slabé světlo z otevřených dveří vedoucích do zahrady. V té tmě se ozval hlas. Nebyl to hlas člověka, spíše šumění větru v korunách stromů, ale slova byla jasná a mrazivá.
„Vrátil jsem se pro to, co jsi nechal v základech, Jene.“
Jan vyhrblil hrdlo, chtěl vykřiknout, ale hlas mu zamrzl v hrdle. V ten moment světla s tichým bzučením znovu naskočila. Jídelna byla prázdná. Stůl byl čistý. Žádný popel, žádný klíč, žádný cizinec. Jen Bedřich stál ve dveřích s vyceněnými zuby a v očích s čistým děsem.
Doktor Náhlovský se podíval na svou ruku. V dlani stále svíral onen modrý pergamen, ale teď na něm byla napsána jedna jedිනá věta, která tam předtím nebyla: „Domov není tam, kde stavíš, ale tam, kde spí tví předkové.“
Jan se díval na krásné linie svého domu, na moderní konstrukce a lidi, kteří ho obdivovali za jeho vkus a bohatství. Ale v ten moment si uvědomil, že pod lsním povrchem secesní elegance, pod luskem z mramoru a dřeva, leží něco, co nepatří do tohoto století a co odmítá odejít.
Klíč, který viděl na stole, už nebyl, ale v uchu mu stále zněl zvuk táhlého řetězu, který se pomalu přesouval z jednoho koutu vily do druhého, hledaje cestu ven.
Kdo byl tím neviditelným hostem a co přesně zůstalo v základech domu, zůstalo tajemstvím, které Jan vzal s sebou do hrobu. Jen dnes, když člověk vstoupí do ticha Bubenčů a pohlédne na ty oblé linie domu, může pocítit, že někdo v hloubce sínů stále čeká na otevření dveří, které neexistují.