Příběh: Vila J. Höniga
„Podívejte se na to znovu, Josefe, tohle není možné!“ Heinrich Schicht tloukl dlaní do mramorového krbu v salónu tak silně, až se v místnosti rozlehlo duté dunění.
Josef Hönig s klidem odložil sklenku a pomalu přistoupil k bílozelenému kameni. Vzduch v místnosti voněl po čerstvém laku, drahém tabáku a vlhkosti, která stoupala z léta rozjeté zahrady. Oba muži, hrdí stavitelé svých sousedních domovů, hleděli na povrch mramoru, kde se právě teď dělo něco, co popíralo veškerou logiku jejich průmyslového světa. Uprostřed hladkého kamene se objevila kapka vody. Pak druhá. A třetí. Voda netekla z trámů ani z potrubí, ale prostě se zničto zjevovala uvnitř samotného mramoru, jako by kámen začal plakat.
Hönig natáhl prst a dotkl se vlhkosti. Byla ledová, mnohem chladnější než srpnový vzduch v Ústí nad Labem.
„Paul to navrhl s precizností hodináře,“ zamumlal Hönig a pohlédl směrem k točitému schodišti, kde v řezbářském dřevě hrdě vyváděla monogramy písmena H. „Brockardt by v takovém materiálu nenechal žádnou trhlinu. To je nemožné.“
Heinrich se zasmál, ale byl to nervózní zvuk. „Možná je to jen kondenzace. Ale vysvětlete mi, proč ta voda chutná po mořské soli, když jsme uprostřed vnitrozemí?“
Muži se mlčky podívali na sebe. V tu chvíli se z horního patra ozval zvuk. Nebylo to kroky, spíše šustění těžkého hedvábí o dřevě. Oba zamrzli. Dům byl v tu chvíli prázdný, sloužili jim jen správci v malém domku u vjezdu, kteří byli v tuto dobu v zahradě. Hönig pomalu vyvázal z salonu a vystoupal po točitém schodišti. Každý stupeň vrzal v rytmu jeho zrychleného tlukotu srdce.
Když dorazil do chodby v patře, v nosem mu cítil prudký, pronikavý pach starého papíru a sušených lilií. V jedné z ložnic, kde se pod stropem vlnily bílé štukové ozdoby, stála postava. Byla to žena v šatech z jiné doby, s výrazem, který nebyl ani smutný, ani hrozivý, ale naprosto prázdný. Nedívala se na ně, ale zírala z okna na terasu a kamenné schodiště, které vedlo dolů do parkového lánu.
„Kdo jste?“ vyhrkl Hönig.
Žena se pomalu otočila. Její rty se pohnuly, ale místo slov z hrdla vyšel zvuk, který připomínal praskání ledu na řece v mrazivé zimě. Než mohl Josef udělat jediný krok vstříc, postava se začala rozplývat. Nebyla to mlha, ale voda. Doslova se roztekla po podlaze, protékala mezi spárami dřeva a mizela v základech domu, zatímco v salonu dole přestal mramorový krb plakat.
Hönig a Schicht zůstali stát v tichu, které bylo tak husté, že ho šlo krájet. Průmyslníci, kteří věřili v železo, beton a peníze, najednou pocítili, jak jsou v tomto domě jen hosty.
V následujících dnech se Josef Hönig pokusil zjistit, kdo v tomto místě žil předtím, než zde stála jeho vila. Zjistil však jen to, že svah, na kterém jejich domy spočívaly, kdysi patřil rodinám, které zmizely z ústeckých záznamů bez jediného vysvětlení.
Hönig už nikdy nenechal v salonu zapálit oheň v tom bílozeleném krbu. Tvrdil, že teplo z kamene vytahuje věci, které mají zůstat v chladu. Často byl viděn, jak stojí na terase a hledí do zahrady, jako by čekal, až se z hloubky parkových dřevin znovu ozve šustění hedvábí.
Když dnes člověk stoupá po kamenném schodišti nebo přebíhá prsty po monogramu H v zábradlí, může mít pocit, že vzduch kolem něj náhle ztěžkl a zvlhkla mu kůže. Některé stěny totiž neukrývají jen historii architektury, ale i vzpomínky, které odmítají vyschnout.
Kdo ví, zda ta ledová voda z mramoru stále hledá cestu zpět do své původní podoby.