Příběh: Vila Jana Alsterna
„Tady to končí, otce, víc z toho hlíny už nevymačkám!“ vykřikl mladý Viktor a s hněvem vrhl dlátem proti stěně. Kovový zvuk lusknutí o kámen zazněl v tichém ateliéru ostře jako výstřel. Byla to chvíle napětí, která rozsekala vzduch v horním patře nové vily. Jan Alstern se pomalu otočil od okna, ze kterého sledoval vrchol Lysé hory, a pohlédl na svou dceru.
Vzduch v místnosti voněl po vlhkém pískovci a čerstvé omítce. Slunce pronikalo pásovými okny a vykreslovalo na podlaze ostré, geometrické stíny, které připomínaly mapu neznámého města. Viktorie stála uprostřed svého nového studia, obklopená hromadou prachu a nehotovenými tvary. Jan k ní přistoupil, jeho kroky na hladké podlaze zněly dutě. Nedíval se na její zlost, ale na sochu, která měla být oslavou moderního věku, ale vypadala jako ztuhlá bolest.
„Zkusíš to znovu, až zklidníš svou krev,“ řekl Jan tichým, ale nezlomným hlasem. „Tento dům byl postaven pro tvou svobodu, ne pro tvůj hněv.“
Viktorie neodpověděla. Odotočila se k trojúhelníkovému balkonu, kde ji chránila masivní zeď ze zeleného godulského pískovce. Opřela se o chladný kámen a zavřela oči. Právě v tu chvíli to začalo. Nebyl to zvuk, spíše vibrace, která jí proběhla patami až do zadní části hlavy. Byla to rytmická, hluboká řvačka, jako by někde hluboko v základech z kyklopského zdiva tloukla obrovská srdce.
Jan ztuhl. On to slyšel také. Zvuk přicházel odněkud zespodu, z prostor, kde se moderní linie betonu setkávaly s divokým kamenem. Otec i dcera se současně podívali k podlaze. Vibrace byla tak silná, že se v koutě místnosti začaly chvívat nástroje a jemný prach z břízolitu začal klesat k zemi v podivných, soustředných kruzích.
„Co je to za stroj?“ vydechla Viktorie a její hněv vystřídal mrazivý úžas.
Jan Alstern, muž logiky a řádu, který vedl velkou firmu, jen zmateně rozvřel prsty. V domě nebyl žádný stroj. Žádné potrubí, žádné čerpadlo, nic, co by mohlo vydávat tento hluboký, organický tón. Zvuk se náhle změnil v něco, co připomínalo šepot tisíců hlasů, mluvících jedním slovem, které nešlo rozluštit, ale které vyvolávalo pocit neuvěřitelného stesku.
Běželi dolů, do jídelny, k terase. Vzduch v přízemí byl náhle cítit ozónem a starým lesem, přestože byli uvnitř moderní stavby. Když Jan vyběhl na terasu a pohlédl na kyklopské zdivo, uviděl něco, co mu vyrazilo dech. Mezi masivními kameny pískovce, které tvořily podezdiví, se začaly objevovat jemné, zlatavé nitě světla. Tyto nitě nebyly vnější; zdálo se, že proudí uvnitř samotné hmoty kamene, jako žíly v živém organismu.
Světlo pulzovalo v rytmu onoho šepotu. Viktorie se dotkla stěny a vteřinu poté vyletěla vzpřímě, jako by ji proudnul elektrický výboj. Na její tváři nebyl strach, ale výraz absolutního poznání.
„Oni jsou tady,“ zašeptala. „Nejsme v domě, otče. Jsme na braně.“
Jan chtěl zeptat, kdo jsou „oni“, ale v ten moment zvuk utichl. Zlatavé nitě v kamenech vyhasly stejně rychle, jako se objevily. V domě nastalo ticho tak absolutní, že slyšeli vlastní tlukot srdcí. Zůstala jen vůně mokrého kamene a neklid, který se do základů vily vtiskl navždy.
Jan Alstern už nikdy nepromluvil o tom, co se v onom odpoledni stalo. Jento v budoucnu, když dceru pozoroval při práci v ateliéru, si všiml, že její sochy už nejsou jen studiemi lidského těla. Začala do nich zapracovávat podivné, geometrické tvary a linie, které neodpovídaly žádné škole architektury té doby, ale přesně kopírovaly proud světla, který viděli v kamenech.
Kdo dnes vstoupí do vily a přiloží ucho k zelenému pískovci na balkonu, možná zaslechne tichý, rytmický tlukot, který nepatří žádnému stroji ani člověku.