Příběh: Vila Josefa Kováříka
„Podívejte se na ty ručičky, Josefe, zastavily se přesně vteřinu před půlnocí!“ vykřikl František a prudce udeřil dlaní do tepaného kovu krbových kamen. Zvuk kovového úderu se rozlehlo oválnou halou a odrazilo se od sádrových odlitků na stropě jako hrom. Vzduch v místnosti voněl po drahém tabáku a čerstvě vyleštěném mramoru, ale v tu chvíli do prostoru vnikl zvláštní, kovový chlad, který přicházel z hloubi domu.
Josef Kovářík ne odpověděl. Stál u točitého schodiště, opřen o látkovou pohovku, a hleděl vzhůru do vitrážového okna. Světlo zatím vnikalo do haly jen slabé, přefiltrované barevnými skly, která vrhala na podlahu podivné, krvavé stíny. Oba bratři, úspěšní muži svého času, se v ten moment dívali na něco, co v jejich geometricky přesném světě nemělo místo.
Uprostřed atria, tam, kde tichým šploucháním zurvala bronzová fontána, stál muž. Nebyl to žádný z jejich hostů, ani žádný z domácích služebníků. Měl na sobě šedý plášť, který vypadal, jako by byl utkaný z mlhy, a v rukou svíral starý, kožený zápisník. Co bylo nejvízivnější, muž se vůbec nehýbal. Stál v naprostém klidu, přestože fontána kolem něj stříkala vodu, která mu přiváděla vlhkost do šatů, aniž by se plášť zmokrl.
„Kdo jste a jak jste se dostal dovnitř?“ zařval František a udělal krok vpřed.
Neznámý muž pomalu zvedl hlavu. Neměl oči, jaké lidé znají; místo nich se v hlubokých jamkách zrcadlil hvězdný nebe, přesně takové, jaké bylo vyobrazeno na kovové mříži u vchodu, kde dvanáct měsíců a znamení zvěrokruhu hlídala vstup do domu. Muž nepromluvil, ale otevřel svůj zápisník a prstem ukázal na jednu z řádků.
Josef se přiblížil, fascinován i vyděšen. Když se podíval do knihy, uviděl vlastní jména. Byla tam vypsána data, rodinné události a detaily, které nikdo jiný mohl znát. Vše bylo zapsáno s matematickou přesností, kterou oba bratři tak milovali u svého nového sídla. Jenže poslední řáda byla prázdná. Byla tam jen jedna jedastá čára, která končila prudkým zlomením, jako by ktelírovec ztratil kontrolu nad perem.
„To není možné,“ zašeptal Josef. Cítil, jak mu v krku stojí hrdel a dlaně mu začaly tlemit.
V ten moment se ozval zvon. Nebyl to zvon z blízkého Národního domu, ale tichý, krystalický tón, který přišel přímo z hodin nad krbem. Ručičky, které před chvílí stály, se náhle roztočily zběsile dopředu, jako by chtěly dohnat desetiletí ztraceného času. Vteřina po vteřině, minuta po minutě.
Když se ručičky konečně zastavily, v atriu už nikdo nebyl. Zůstal jen mírný závan ozónu a vlhkosti z fontány. Na mramorové podlaze však ležel malý, kovový klíč s rýhováním, které přesně odpovídalo spirálám na vjezdové bráně do zahrady.
Bratři Kováříkovi se na sebe pohlédli. V jejich tvářích nebyl strach, ale hluboký, nevysvětlitelný neklid. Zkusili klíč v každém zámku v domě, od zimní zahrady až po nejmenší pokojík pro služku, ale nikde nepasoval. Přenášeli ho z ruky do ruky, schovávali do trezorů, luskali o něj v noci v tichu salonu, ale klíč zůstal němý.
Záhada tohoto návštěvníka se stala rodinným tajemstvím, které se předávalo šeptem, až do doby, kdy se vila v roce 1954 stala státním majetkem. Říká se, že v dobách, kdy v domě sídlil školský úřad, někteří zaměstnanci slyšeli v noci v oválné hale tiché listování stránkami knihy a cítili chlad, který nepatřil do léta.
Klíč zmizel spolu s mnoha originálními doplňky, které z domu v pozdějších letech odcizli. Ale v hloubi atria, tam, kde voda stále stéká po bronzu fontány, zůstává prázdné místo v čase. Kdo dnes vstoupí do vily, možná pocítí ten samý podivný tah v hrudi, jako když člověk zapomene, kam šel, a uvědomí si, že v tomto domě stále někdo čeká, až se ručičky hodin znovu roztočí.