Příběh: vila Karla Šulce
„Zůstaňte v té místnosti a ani se nepohybte, dokud neuslyšíte můj hlas!“ vykřikl Václav Cibula a prudce zabouchl dveře do předsíně. Vzduch v domě byl hustý, cítit v něm byl starý prach smíšaný s vůní terpentýnu a něčím kovovým, co připomínalo staré mince. Václav stál v chodbě, tiskl v dlani klíče a zíral na stěnu, kde se v polomraku rýsovaly křídové postavy.
Jeho žena Vlasta zůstala stát uprostřed místnosti, zmateně mrkající. Před ní se na bílé stěně vlnily barevné čáry, které tvořily podobu jeptišky a podivného strašidla. Bylo to v době, kdy se dům po letech zapomnění znovu probouzil k životu, kdy se v jeho funkcionálních liniích mísila čistota moderny s těžkou stopou minulosti.
„Václave, co se to děje? Proč křičíš?“
Václav neodpověděl. Pomalu přistoupil k křídové kresbě svatého Václava, který tam v tichosti sklízel hrozny. Všiml si něčeho, co tam před hodinou nebylo. Mezi prsty svatého byl vklíněn malý, stříbrný předmět. Vypadal jako klíč od starého trezoru nebo kousek strojovního dílu z motocyklu, který kdysi v těchto prostorách možná někdo servisoval.
Když se Václav pokusil předmět dotknout, v domě se rozlehlo tiché, ale jasné cvaknutí. Zvuk přišel z patra, z oblasti ložnic, kde se hladké zdi setkávaly s betonovými stropy. Byl to zvuk zámku, který se po desetiletích poprvé otočil.
Vlasta se přiblížila a její kroky na terasovém schodiště zněly dutě. „Slyšela jsi to? Tady není nikdo jiný, Václave. Dveře byly zamčené.“
Vyšli nahoru, tichým krokem, aby nevyrušili ticho, které v domě vládlo jako neviditelný host. V patře, v jedné z ložnic, našli okno dokořán. Záclony vlály ve větru a do místnosti pronikaly chladné proudy vzduchu z Barrandovských svahů. Na parapetu ležela kniha. Nebyla to žádná z jejich knih. Byla to stará agenda s koženým vazem, v níž byly pečlivě vedeny záznamy o dovozu strojů z ciziny, s jmény, která už dávno zmizela z pražských ulic.
Václav otevřel knihu na náhodné stránce a zevnitř vypadl lístek papíru. Byl na něm napsán jediný řádek: „Vrátil jsem se pro to, co mi vzali v roce čtyřicet osm.“
V tu chvíli se v domě znovu ozvalo cvaknutí, tentokrát z suterénu, z prostor bývalého bytu domovníka. Manželé seběhli dolů, srdce jim tlouklo až v krku. V polozapuštěném prostoru, kde byla tma hustší a vzduch vlhčí, našli v rohu stěny nový nápis. Nebyl křídou, ale vypadal jako vrytý do omítky neviditelnou silou. Byla to jména dvou bratrů a datum, které předvěstovalo konec jedné éry.
Když se Václav ohlédl, uviděl v dálce chodby postavu. Byl to muž v jednoduchém srubovém oblečení, s tváří vrytou jako kůra stromu a očima, které viděly vše od švýcarských hor až po betonové zdi Slapské přehrady. Muž se neusmál, jen pomalu zvedl ruku a ukázal směrem k terase, kde se dům spojoval se zahradou.
Než stihl Václav vydechnout a položit otázku, postava se rozplynula. Nezůstal po ní žádný zvuk, žádný průvan, jen tichý šum listí v zahradě.
Václav a Vlasta zůstali stát v suterénu, obklopeni chladem betonu. Kniha v rukou Václava byla najednou prázdná. Všechny stránky, které předtím obsahovaly záznamy a jména, byly bílé. Jako by se historie domu rozhodla své tajemství znovu zamknout a schovat před zraky těch, kteří do domu přišli jen jako hosté.
Kdo byl tím mužem a co hledal v hloubce vily, kterou mu kdysi vzali, zůstalo nevyřešenou hádankou. Kresby na stěnách však od té doby vypadají jinak, jako by svatý Václav s hrozny v rukou teď v tichosti hlídal někoho, kdo stále bloudí chodbami mezi patrem a suterénem.