Příběh: Vila Käthi
Prsty notáře Josefa Bindera ztuhly na mosazné klice, když se zpoza prosklené verandy ozvalo zřetelné, rytmické zaklepání na sklo, ačkoliv venku, v letním odpoledni roku 1916, nikdo nestál. Binder se pomalu otočil, jeho pohled sklouzl po hladce opracovaném dřevě vstupní předsíně, kde ještě před okamžikem panovalo naprosté ticho. Vzduch v Konstantinových Lázních byl tehdy prosycen vůní pryskyřice a železité vody, ale v téhle chvíli ho náhle prořízl chlad, který neměl s venkovním počasím nic společného.
Vstoupil dovnitř a ozvěna jeho kroků na původním schodišti zněla příliš hlasitě, jako by se dům nadechl a zatajil dech. Na stěně v hale visel portrét jeho matky Kathariny, po níž vila nesla své jméno. Binder se zastavil a upřeně se díval na její namalované oči. Měl pocit, jako by ho sledovaly z každého kouta, jako by věděly o dopise, který ráno nalezl zašitý v podšívce jednoho z truhlíků na verandě. Byl psaný rukou, kterou neznal, a obsahoval jediný řádek: „Před západem slunce musí zůstat severní okno otevřené, jinak se vrátí to, co bylo v suterénu pohřbeno pod kyklopským zdivem.“
Josef Binder nebyl pověrčivý muž, notářská praxe ho naučila věřit pouze tomu, co bylo podloženo pečetí a podpisem. Přesto mu v hrdle vyschlo. Přešel k velkému, obloukově zaklenutému oknu, které tvořilo dominantu severního průčelí. Původní kování zadrhlo, kovové součástky jako by se bránily pohybu. Když okno konečně dokořán otevřel, do haly vtrhl závan větru, který dovnitř přinesl pach vlhké hlíny a něčeho, co připomínalo dávno vyhaslé ohniště.
Z horního patra se ozvalo zavrzání dřevěných balustrád. Binder ztuhl. Byl v domě sám. Zaměstnanci, kteří měli na starosti údržbu letního bytu, odešli již před polednem. Přesto nyní slyšel jasné, táhlé šourání nohou po podlaze v patře, přesně nad místem, kde stál. Zvuk se zastavil přímo u prosklené verandy. Binder zvedl hlavu a spatřil, jak se na matné ploše skla objevila vlhká šmouha, jako by ji tam zanechala ruka, která se snažila zvenčí proniknout dovnitř.
„Kdo je tam?“ vyhrkl, ale jeho vlastní hlas mu zněl cize, jako by ho pronášel někdo jiný.
Odpovědí mu bylo jen hluboké, táhlé skřípění dřevěných krakorců pod střechou. Binder udělal krok ke schodišti, ale v tu chvíli se všechny dveře v přízemí najednou rozrazily. Průvan, který vznikl, rozfoukal papíry na jeho pracovním stole a jeden z nich, ten záhadný dopis, se vznesl do vzduchu a přistál přesně na prahu dveří vedoucích do suterénu. Notář si všiml, že papír, který byl před hodinou čistý, je nyní hustě popsaný novými řádky, inkoust ještě nestihl zaschnout.
Přečetl si jen útržek: „Nejsem návštěva, jsem ozvěna tvého vlastního rozhodnutí, Josefe.“
Zděšeně couvl a vrazil do zábradlí. V tu chvíli se celá vila otřásla, jako by se základy z kyklopského zdiva pohnuly. Zvenčí, z úrovně zahrady, se ozvalo tiché, melodické hvízdání. Byla to stejná melodie, kterou si jeho matka Katharina pobrukovala, když naposledy před lety odjížděla z Dobřan, než navždy zmizela z dohledu své rodiny. Binder se vrhl ke dveřím a vyběhl na schodiště, ale venku nikoho nespatřil. Jen truhlíky na verandě se mírně kývaly, jako by je někdo právě pustil z rukou, a v prachu na soklu byly otisky bosých nohou směřující přímo ke zdi, kde žádné dveře nebyly.
Od toho dne Binder ve vile nikdy nepřespal. Přesto se lidé v Konstantinových Lázních dodnes vyprávějí, že když se v letních večerech slunce opře do prosklené verandy a fasáda se rozzáří v posledních paprscích, okno v severním průčelí se někdy samo pootevře. Místní úředníci, kteří v budově dnes sídlí, občas nalézají na podlaze haly stopy vlhkého písku, i když v okruhu mnoha metrů není jediná písečná duna. A pokud přiložíte ucho k dřevěnému obložení schodiště, uslyšíte rytmus, který připomíná lidské srdce bijící v rytmu, jenž se nikdo neodvážil změřit. Vila Käthi si své tajemství střeží za původním kováním a pevnou fasádou; stačí jen vejít dovnitř a zjistit, zda dnes pustí dovnitř i vás.