Příběh: Vila Lothara Grohmanna
Klíč od zimní zahrady se v zámku otočil s kovovým křupnutím, které v tichu nově dokončeného salonu znělo jako výstřel z pistole. Lothar Grohmann zastavil v polovině kroku. Vzduch uvnitř vily voněl čerstvým lakem na parketách a drahým tabákem, ale tenhle závan, který ho právě udeřil do tváře, byl jiný. Voněl vlhkou hlínou, tlejícím listím a hlubokým, studeným lesem, jako by se stěny budovy v jediném okamžiku rozestoupily a vpustily dovnitř celé údolí Jeseníků.
Lothar sevřel kliku pevněji. Před ním, v průhledu do zimní zahrady, stála postava. Nebyl to nikdo z jeho služebnictva, nikdo z vídeňských architektů, kteří tu ještě včera dohlíželi na usazování nábytku. Muž v dlouhém, těžkém kabátě se zády ke dveřím prohlížel výklenek ložnice, který byl obložen tmavým dřevem. Jeho prsty, dlouhé a nepřirozeně bledé, přejížděly po hraně dřevěného obložení s takovou něhou, jako by v něm hledal skrytou zprávu.
Kdo jste? vyhrkl Lothar, ale jeho vlastní hlas zněl v prostorném salonu cize a příliš slabě.
Postava se nepohnula. Cizinec jen lehce naklonil hlavu, jako by naslouchal rytmu tlukotu Lotharova srdce. Zahrada za skleněnými tabulemi byla zalitá pozdním odpoledním sluncem, ale uvnitř, v dosahu cizincova pláště, se vzduch srážel v šedou mlhu. Lothar udělal krok vpřed, podlahové desky pod jeho botami bolestivě zavrzaly, ale cizinec nereagoval.
Viděl jsem tu tvář, zašeptal Lothar sám pro sebe, když se pokusil vybavit si rysy, které se mu v šeru salonu neustále rozmazávaly. Nebyl to nikdo známý, a přesto ten sklon ramen, ta tíha, s jakou muž stál na zemi, mu připomínaly někoho, kdo v tomto domě nikdy nemohl být, protože dům byl postaven teprve včera.
Cizinec se pomalu otočil. Lothar očekával pohled, výzvu nebo alespoň údiv, ale tvář muže byla prázdná. Nebyly tam oči, nebyla tam ústa, jen hladká, bledá kůže, která jako by odrážela vnitřní prostor vily. Lotharovi se sevřelo hrdlo. Chtěl vykřiknout, chtěl zavolat kuchařku, kohokoli, kdo by potvrdil, že není sám, ale jeho plíce jako by se naplnily ledovou vodou.
Muž udělal jediný krok směrem k němu. Nebylo to kráčení, spíše přesun stínu po stěně. V tu chvíli se ozval zvuk, který do funkcionalistické čistoty vily vůbec nepatřil: vzdálené, tlumené bušení kladiv do dřeva, jako by se kdesi v hloubi základů stavba právě rodila, nebo naopak rozpadala na prach. Lothar zavřel oči. Když je po vteřině otevřel, zimní zahrada byla prázdná. Skleněné tabule byly čisté, bez jediné šmouhy, a v salonu vládlo dokonalé, sterilní ticho.
Jen na dřevěném obložení v ložnici, přesně v místě, kde se prsty cizince dotýkaly stěny, zůstala rýha. Byla hluboká, přesná a vypadala jako letokruh stromu, který v těchto horách rostl stovky let předtím, než se do nich kdokoliv odvážil položit základní kámen.
Lothar tam stál až do večera, neschopen pohnout se z místa. Pokoušel se tu stopu setřít, přetřít ji, zapomenout na ni, ale pokaždé, když prošel halou se schodištěm do patra, cítil za zády ten samý závan vlhké lesní půdy. Nikdy se o tom nikomu nezmínil, ani své ženě, ani obchodním partnerům, kteří obdivovali moderní linie jeho sídla.
Vila stojí na svém místě dodnes. Fasáda se časem oprýskala, kdysi moderní tvary pohltila patina let, ale lidé, kteří do ní dnes vstupují, často nevědomky zadrží dech v momentě, kdy přejdou práh hlavního salonu. Cítí tam něco, co tam nepatří. Chladný závan lesa v letním odpoledni, tiché bušení kladiv v základech a pocit, že v rohu ložnice, v šeru dřevěného obložení, někdo trpělivě čeká, až se znovu otočí klíč v zámku. Přijeďte se přesvědčit sami, zda ta rýha na dřevě stále vede k tajemství, které Grohmann nikdy neodhalil.