Příběh: Vila Otto Zweiga
„Zhasněte ty lampy, Otto, nebo nás uvidí z ulice!“ Anna šeptala tak prudce, až se jí třesly rty, zatímco se snažila zakrýt těžkým sametem okna panského bytu. V místnosti stále visela vůně čerstvého tabáku a sladkého ječmene, která se mísila s chladným vzduchem proudícím skrze otevřené dveře na terasu.
Otto Zweig neodpovídal. Stál uprostřed prostorného pokoje a zíral na podlahu, kde v paprsku měsíčního světla tančily prachové zrnka. V rukou svíral malý stříbrný klíč, který do žádných dveří v domě nepasoval. Našel ho ráno v zahradě, zapuštěný v hlíně přesně tam, kde končilo dvojramenné schodiště.
„Slyšíš to?“ zeptal se náhle a ztuhl.
Anna ztuhla s ním. Z horního patra, z prostoru pod mansardovou střechou, se ozýval zvuk. Nebylo to dupání bot ani skřípání nábytku. Byl to tón. Čistý, vysoký a neustále se opakující zvuk lyry, jako by někdo v prázdném domě hrál skladbu, kterou nikdo z nich neznal. Zvuk byl tak jasný, že se zdál vibrovat v samotných pilastrách vily.
„Tam nahoře není nikdo, Otto. Všechny pokoje jsou prázdné,“ vydechla Anna a její prsty křečovitě svíraly látku záclony.
Otto vykročil směrem k portiku. Jeho kroky v tichém domě zněly jako údery kladivem. Zastavil se u symetrických sloupů, které držely balkon, a zadíval se nahoru na trojúhelníkový štít. Tam, kde v kameni byla vytesána lyra, se zdálo, že se bílý štuk mírně chvěje. Hudba nezněla zevnitř, ale z samotných stěn, jako by dům byl obrovským hudebním nástrojem, který někdo právě teď začal ladit.
„Kdo by to mohl být? Kdo sem mohl vlézt, aniž byme ho viděli?“
Anna se neopřála o stěnu, ale ustoupila hlouběji do místnosti. „Tato stavba má své vlastní sny, Otto. Možná jen hovoří o tom, co zde mělo být předtím.“
Otto vzpomněl na staré plány, o kterých slyšel – na antické vize, které kdysi někdo pro tento pozemek nakreslil, ale které nikdy nebyly v kameni ztěleny. Cítil, jak mu v dlani studne stříbrný klíč. V ten moment hudba náhle změnila tón. Z čistého tónu se stala naléhavá, skoro varovná melodie.
Vyběhl na terasu. Vzduch v Olomouci byl té noci těžký a vlhký. Podíval se do zahrady a uviděl postavu. Stál tam muž v šatě, které do roku 1931 nepatřily. Měl na sobě dlouhý bílý plášť, který v temnotě světélkoval, a v rukou držel předmět, který vypadal jako starověký nástroj. Muž se nepohyboval, jen stál a díval se přímo na Otta.
„Kdo jste?“ vykřikl Otto, ale jeho hlas pohltila noc.
Postava pomalu zvedla ruku a ukázala prstem směrem k hlavnímu vchodu vily, k jejímu majestátnímu portiku. Vteřinu poté, kdy Otto zamrkal, byl muž pryč. Zůstala jen hluboká tichá prázdnota a vůně ozónu, jako po prudké bouřce, přestože obloha byla jasná.
Otto se vrátil dovnitř a s chutí do vyšetřování začal hledat v každém koutě, v každé prázdné škvíře mezi zdmi, místo, kam by ten stříbrný klíč pasoval. Prohledal pět pokojů v přízemí, prozkoumal každou pilastru a každý detail bosáže. Klíč však nezapadl do žádného zámku v celém domě.
Když o několik let později, v květnu roku 1942, do domu vtrhli mladí muži v uniformách a s nenávistí v očích, Otto už klíč nenosil v kapse. Byl schovaný v tajné škvíře v lince terasy, tam, kde se dům setkával se zemí.
Když manželé Zweigovi odjížděli transportem, zanechali za sebou víc než jen prázdné pokoje a luxusní vybavení. Zanechali otázku, která zůstala v kamenech vily zakletá.
Kdo byl ten muž v bílém plášti a co chtěl Ottoovi sdělit? Stříbrný klíč tam ležel desetiletí, zapomenutý v prachu, zatímco dům pozoroval změny dob. Kdo dnes projde kolem sloupového portiku a zpozorní, možná uslyší v tichu noci jemný, vysoký tón lyry, který stále hledá svého majitele.