Příběh: Vila Pracner
„Zastavte se, proboha, zastavte se!“ zakřičel mladý Alois a křečovitě sevřel rameno svého doprovodce. Vzduch v Luhačovicích byl té noci hustý, prosycený vůní borovic a vlhkosti z blízkých pramenů, která člověku lepila kůži k šatům. Stáli před domem, který vypadal jako z jiného světa, s bílou věží, jež se mrazivě tyčila do temnoty.
Alois nehleděl na okna, ale na stěnu. Tam, kde v moonu svítilo bělostné sgrafito s jezdcem na koni, se dělo něco, co popíralo veškerý rozum. Jezdec, vytesaný do omítky, se nehýbal, ale z jeho trouby se ozýval zvuk. Nebyl to zvuk skutečného nástroje, nýbrž tlumené, hluboké tónování, které vibrovalo v samotných kostech obou mužů. Byl to zvuk lovu, který nekončil, nekonečný signál, jenž volal někoho, kdo už dávno nebyl přítomen.
„Je to jen vítr v rýhách zdi, Aloisi,“ odseklo staršího z nich, pan Horák, byť jeho hlas se třásl a ruka instinktivně sahala k kapesním hodinkám.
Alois však neposlouchal. Upřeně sledoval obraz ženy s dítětem na štítu. V měsíčním světle mu připřelo, že se žena mírně naklonila. Její oči, vyvedené jemnou technikou, nebyly nyní rivolně přimknuté, ale široce otevřené a hleděly přímo na ně. V tu chvíli se z hloubi domu ozvalo tiché, rytmické tloučení, jako by někdo v suterénu pomalu a vytrvale vyklepával kód do kamene.
Zatuhli. V tichu noci, kterou přerušoval jen vzdálený šum potoka, zazněl z horního patra jasný, kovový zvuk. Někdo zavřel těžké dveře. Ale v domě nebyl v té době nikdo. Majitelé byli na cestách a klíče měl v kapse právě pan Horák.
„Kdo je tam?“ vykřikl Horák a udělal krok k vstupnímu portálu, který byl vrytý do hranolové věže.
Odpověď přišla okamžitě, ale ne ve formě slov. Z horního okna věže, právě nad obrazem honícího jelena, vyletěl jediný bílý dopis. Kýval se ve vzduchu jako zmarlá pták a pomalu klesal k zemi. Alois ho zachytil dříve, než dopadl do prachu. Papír byl starý, žlutý a voněl po starých knihách a suchém tabáku. Nebylo na něm napsáno žádné jméno, pouze jedna věta, která se vracela k nápisu na fasádě: „Nám dobře a nikomu zle, dokud ticho není rozbité.“
Vteřinu poté zvuk z trouby utichl. Vše zmizelo. Ticho, které následovalo, bylo tak absolutní, až až bolestivé. Pan Horák prudce otevřel dveře a vběhl dovnitř, za ním ho následoval třesoucí se Alois. V domě však panoval mír. Vzduch byl chladný a v prostorách nebylo stopy po žádném člověku. Všechno bylo v naprostém pořádku, jen v jedné z místností v prvním patře stál na stole otevřený zápisník.
Když do něj Alois nahlédl, ztuhla mu krev v žilách. Poslední záznam byl datován právě na tento den a hodinu. Byl psán rukopisem, který byl identický s rukopisem na dopise, který právě držel v ruce. Zápisník uváděl: „Přišli. Slyším je u věže. Jeden z nich má v rukou můj dopis, který jsem napsal před padesáti lety.“
Oba muži vyběhli z domu tak rychle, až zapomněli zavřít dveře. Pan Horák se už nikdy do vily nevrátil a Alois strávil zbytek života tím, že se vracel do Luhačovic, jen aby z bezpečné vzdálenosti pozoroval bílou věž a jejího jezdce.
Kdo napsal dopis, který se objevil z prázdného okna, a jak mohl zápisník předpovídat jejich příchod vteřinu po vteřině, zůstalo tajemstvím. Jen obraz ženy s dítětem na stěně se zdá stále sledovat každého, kdo se odváží přistupovat příliš blízko k tajemství vytesanému do omítky.