Příběh: vila Rudolfa Hudlického
„Tady to končí, pane Hudlický, dál už můj klíč neotočí!“ vykřikl mladý sluha Jan a s hlasitým cvaknutím zabouchl těžké dřevěné dveře verandy.
Rudolf Hudlický se ani nepohlédl na svého pomocníka. Stál v západním koutě proskleného přechodu a hleděl na mozaiku na fasádě, která v zapadajícím slunci házela na zem podivné, krvavě červené stíny. Vzduch v domě voněl po čerstvé vápence, laku a drahém tabáku, ale pod tím vším se vznášel zvlášní, kovový pach, jako by někde v hloubi zdí stále hořely pece z jeho železáren.
V roce 1911 byla tato vila vrcholem jeho moci. Malý, elegantní srdec domu, kde mohl utéct před hlukem hotelu Merkur, který stál hned vedle. Jenže právě v tento večer se stalo něco, co Rudolfa do konce života vyvedlo z rovnováhy.
Vstoupil do hlavní místnosti, kde dominovalo obrovské půlkruhové okno. Světlo pronikalo dovnitř v křivkách, které připomínaly vlnění vody. Rudolf přistoupil k oknu a ztuhl. Na vnější straně skla, v místě, kde se fasáda spojovala s dřevěnou verandou v prvním patře, stála žena. Nemohla tam být. Veranda byla v tuto chvíli prázdná, schody byly prázdné a okno bylo v takové výšce, že by nikdo nemohl prostě tak stát a hledět dovnitř.
Žena měla na sobě šaty z těžkého hedvábí, které v secesním stylu kopírovaly linie lilií a tulipánů, přesně takové, jaké zdobily reliéfní věnce na průčelí domu. Její tvář byla bledá, téměř průsvitná, a oči měla zastřené, jako by na ně dopadl prach z tisíce let. Nemluvila. Pouze zvedla ruku a prstem klemala na zem, přesně do místa, kde pod novou dlažbou v suterénu probíhala stará linie městského opevnění.
Rudolfi se prudce odklonil a vrazil do těžkého dubového stolu. Sklenice s vínem se převrátila a rudý tekutina začala pomalu stékat po dřevě jako proud krve. Když znovu pohlédl k oknu, žena byla pryč. Zůstal jen ticho, které bylo tak hluboké, že slyšel tlukot vlastního srdce v uších.
„Milado!“ zakřičel a rozběhl se do chodby, aby našel svou ženu.
Milada však v tu chvíli stála v jiném křídle domu a s úsměvem pozorovala zahradu. Když mu později vyprávěl, co viděl, její výraz ztuhl. Ne proto, že by mu nevěřila, ale proto, že znala historii pozemku. Vila byla postavena na místě, kde kdysi stály hradby, kde se lidi v dobách obléhání tísnili v úzkých průchodech a kde někteří zůstali uvězněni, když se hradby sypaly.
Rudolfu začal trápit podezření, že dům není jen zbytkem architekturovy fantazie, ale že v něm žije něco, co do nového století nepatří. Každý večer v přesně stejnou hodinu, když slunce dopadalo na mozaikové věnce, slyšel z verandy jemnéťukání. Jako by někdo dlouhými nehty škrábal do dřeva.
Jednou noc se odvážil sestoupit do suterénu. S lampou v ruce přistoupil k zdivům, které kdysi tvořily městský val. Přiložil ucho k chladnému kameni a ztumlil dech. Z hloubky země, z prostoru, kde už dávno nemělo být nic než hlína a zapomenuté kameny, uslyšel jasný, čistý ženský pláč. Byl to zvuk tak bolestivý, že Rudolfi vypustil lampu z ruky. Sklo se roztříštilo a plamen zhasl, zanechávajíc ho v absolutní tmě.
Když v ranním světle znovu přišel k půlkruhovému oknu, našel na vnější straně skla jeden jediný otisk dlaně. Byl však zevnitř, přestože v místnosti nebyl nikdo kromě něj.
Rudolf Hudlický v té vile sice žil, ale nikdy se v ní necítil pánem. Do konce svých dnů se vyhýbal pohledu do mozaikových věnců na fasádě, protože měl pocit, že v nich jsou zakódovány tváře těch, kteří v hradbách zůstali.
Kdo dnes prochází Jiráskovou ulicí a hledí na ty zachované původní okna a zábradlí, možná nevidí nic než krásný dům z roku 1911. Ale pokud se zastaví v momentě, kdy slunce dopadne pod určitým úhlem na půlkruhové okno, možná zahlédnou stín, který tam být nemá, a uslyší tiché škrábání do dřeva, které stále hledá cestu ven.