Příběh: vila Skt. Georg
„Kde jsi to schoval, Julie? Kde je ten klíč!“
Hlas Adalberta rozbil ticho podvečera a odrazil se od nově vykladaných terazzových dlažd vstupního portiku. Adalbert stál v předsíni a tloukl pěstí do masivních prosklených dveří, až se v nich otřesly vyřezávané dřevěné sloupky. Julius Srb jen klidně stál na druhém konci chodby, v rukou držel svitek papíru a v koutcích rtů měl ten zvláštní, téměř neznatelný úsměv, který Adalberta vždytahoval z míry.
Vzduch v nově dokončené vile voněl čerstvou vápnou, lněným olejem a tichým přítuchem jasu z nedaleké zahrady, kterou Julius právě v říjnu 1932 dokončil. Byl to domov, který vypadal jako sen o budoucnosti, s čistými liniemi a odvážnými tvary, ale pro Adalberta byl tento dům v Drahovicích jen labyrintem plným šifer.
„Hledej v kameni, brácho. Tam, kde se děti smějí, ale nemluví,“ odpověděl Julius a jeho hlas zněl jako šelest starého pergamutu.
Adalbert vyběhl ven, aby našel odpověď. Vyběhl přímo k nárožním arkýřům, kde v parapetech druhého patra hravě vyhlíží reliéfy dětí. Byly to postavy tak živé, že se zdálo, jenom na okamžik odvrátit zrak a děti se pohnou, zaklapou víčky nebo si zašeptají tajemství. Adalbert věděl, že tyto sochy vytesal jejich bratr Wilhelm. Věřil, že Wilhelm do kamene nevkládal jen krásu, ale i zprávy.
Zatímco slunce klesalo za obzor Karlových Varů a barvilo fasádu do sytě oranžového odstínu, Adalbert začal prsty přejíždět po chladném povrchu reliéfů. Hledal trhlinu, zapomenutý výstupek, cokoli, co by vybočovalo z plánu. Prsty mu kletaly z chladu, ale on nemohl přestat. V jednu chvíli narazil na malý, téměř neviditelný otvor v kameni uvnitř jedné z dětských dlaní.
Když do něj opatrně zabořil hrot malého špendlíku, ozvalo se tiché, kovové cvaknutí. Zevnitř stěny, z hloubi kamenného těla vily, se ozval zvuk, který v domě nebyl možný. Byl to rytmický, kovový tón, připomínající tlukot srdce nebo chod velmi pomalého stroje, který se probudil po staletích spánku.
Adalbert ztuhl. Podíval se nahoru k balkonové lodžii, kde stál Julius. Stavitel se už nehýbal. Jen tam stál, silueta proti šednoucímu nebi, a pozoroval svého bratra.
„Co to je, Julie? Co jsi do těch zdí zamurowval?“ zakřičel Adalbert, ale odpověď nepřišla.
V tu chvíli se stalo něco, co Adalberta přimělo s hrůzou i úžasem ustoupit. Z oken druhého patra, přesně z místa, kde byly vloženy reliéfy, začalo vyvěrat světlo. Nebylo to světlo žárovek ani lamp. Byl to tlumený, modravý žár, který neosvětloval okolí, ale zdál se pohlcovat stíny. Světlo pulzovalo v přesném rytmu onoho kovového tlukotu.
Adalbert vyběhl zpět do domu, prohnal se chodbami a vrazil do pracovny. Byla prázdná. Na stole ležel pouze projekt vily s datem devatenáctého dubna, ale na papíře se objevily nové čáry, které tam před hodinou nebyly. Byly to schématy prostorů, které v plánu neexistovaly — tajné chodby, dutiny a místnosti, které se proínaly mezi patry, ale neměly žádné dveře.
Když se Adalbert znovu podíval ven na zahradu, byl tam absolutní klid. Julius byl pryč. Jako by ho dům prostě pohltil. Zůstaly jen děti v kameni, které se nyní zdály být o něco blíže k pozorovateli, jako by chtěly něco zašeptat tomu, kdo se odváží dotknout jejich dlaní.
Adalbert strávil zbytek života tím, že se pokoušel zmapovat neviditelné prostory vily, ale nikdy nenašel vchod do místností, které viděl na onom tajemném plánu.
Kdo dnes projde kolem nárožních arkýřů v Drahovicích a přiloží ucho k chladnému kameni, možná ještě uslyší ten pomalý, kovový tlukot, který stále bije hluboko v srdci domu.