Příběh: Vila Soví hrádek
„Tady to končí, Viktore, dál už nebudu moci jít,“ vyhrkl mladý tesař Friedrich a s hlasitým třeskem položil své nářadí na kamennou podezdívku. Vzduchem se rozlínala vůně čerstvě řezaného dubu a vlhkého tmelu, která se mísila s chladem stoupajícím z kopce. Viktor Bartel se ani neotočil. Stál v prostoru, který měl být vestibulem, a hleděl do prázdna, kde se právě rodily linie moderního světa. Jeho prsty přejížděly po hladkém štuku, jako by chtěl z vápenné hmoty vyčarovat tlukot srdce.
Vila byla v roce 1904 téměř hotová. Byla to směsice snů z různých koutů Evropy, asymetrický loutr, který popíral veškerou logiku přímých čar. Viktor v ní nehledal jen bydlení, ale úkryt před stíny, které mu zanechal rodný zámek ve Starých Heřminovech. Chtěl místo, které bude šeptat, ne křičet. A právě tehdy, když slunce dopadalo pod zvláštním úhlem na hranolovou věž, se to stalo poprvé.
Viktor zaslechl zvuk. Nebyl to hluk stavby ani vítr v korunách stromů. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu otáčí klíčem v zámku, který tam ještě nebyl osazen. Zvuk přicházel z horní části vily, z té nejmenší válcové věžičky, která korunovala celou stavbu. Viktor vyběhl schody, tloukl v nich v botách, až mu v uších dunělo. Když vyrazil na balkon s pěti štukovými věnci, nalezl tam jen ticho a prázdnotu. Všude kolem něj byla jen Opava rozprostřená v mlze, ale vteřinu předtím mohl přisahat pach starého papíru a vyhaslého voskového svíce.
Týdny mluvily o tom, že Viktor Bartel ztratil rozum. Viděli ho, jak nocemi stojí v podkroví u hrázděných trámu a mluví k někomu, koho tam nikdo jiný neviděl. Friedrich, který zůstal u stavby jako jeden z posledních, vyprávěl ostatním o noci, kdy našel Viktora v vestibulu. Ten stál nehybně a hleděl nahoru, kde v kameni byly vytesány sovy. Viktor tvrdil, že sovy nejsou jen ozdobou, ale strážci. Že jedna z nich jednou za čas zamrká a v ten moment se v domě otevřou dveře do času, který už dávno vypršel.
Jednoho večera, krátce poté, co byla vila dokončena, se v domě rozsvítila všechna světla. Sousedé z Předměstí viděli, jak v horní věži tančí stíny, přestože Viktor byl v tu chvíli v dopisech potvrzen jako přítomný v jiném městě. Friedrich se tehdy odvážil vstoupit dovnitř. Vzpomínal na to až roky poté, s třesoucími se rukama. Říkal, že v vestibulu našel na podlaze stopu čerstvého bláta, přestože venku bylo sucho a v domě nebyl nikdo. Stopa vedla přímo k hlavnímu vchodu, kde nad ním bděla kamenná sova.
Když Friedrich zvedl zrak, přišlo mu, že pták z kamene změnil polohu hlavy. Už nehlídal vchod, ale díval se přímo na něj, s výrazem, který v člověku vyvolá mrazivý pocit prázdnoty v žaludku. V tu chvíli se z hloubi domu ozval ten samý kovový zvuk, který slyšel Viktor před měsíci. Zvuk klíče v zámku. Ale v domě nebyly žádné zavřené dveře, které by v tu chvíli mohly znít.
Viktor Bartel později svou vilu miloval, ale nikdy v ní nespal v noci v horní věži. Tvrdil, že prostor tam nahoře není určen pro lidi z tohoto století. Zůstala tam jedna místnost, kterou nechal zámknout a klíč k ní prý zahodil do hloubky kopce. Nikdy neřekl, co v ní našel, nebo koho tam nechal uvěznit.
Když dnes člověk stojí pod těmi kamennými sovami, může mít pocit, že vzduch kolem vily je hustší než jinde. Je to ticho, které není prázdné, ale plné nevyřčených slov. Kdo se odváží vystoupit na vrchol věže a zamilovat se do asymetrie tohoto domu, možná uslyší ten samý kovový zvuk, který kdysi zahnal Friedricha do úzkosti.
Klíč k té poslední místnosti stále někde v zemi pod Kylešovským kopcem spočívá a čeká na někoho, kdo se neodváží jen dívat, ale chce konečně otevřít dveře, které by měly zůstat zavřené.