Příběh: Vila Starokolínská čp. 59
„Podívejte se na to znovu, doktore, prosím vás, jen jednou jedinou!“ Vykřikl mladý muž a tasil z kapsy plátěný šátek, do kterého měl pečlivě zabalený předmět. Dr Jan Žižka zvedl zrak od svých nástrojů a přísně pohlédl na návštěvníka. V místnosti voněla eukalyptová voda smíchaná s kovovým pachem dentálních háků a tichem, které jen občas přerušovalo tloukání hodin v předsíni.
Jan Žižka nebyl muž, který by věřil v zázraky ani v přízraky. Věřil geometrii, čistotě a řemeslu, které mu umožnil Otakar Novotný, když pro něj stavěl tuto vilu v Újezdě nad Lesy. Vše v jeho domě bylo přesné, od sgrafitových vzorů na fasádě až po mořené dřevo vestavěných skříní. Vše mělo své místo.
Mladý muž, který se jmenoval Václav, však do tohoto řádu nepatřil. Třásl se celým tělem a když konečně rozvinul šátek, na stole zůstal ležet malý, vyřezaný zub z neznámého zvířete, nebo možná z něčeho, co lidské oko nezná. Byl z čistého krystalu, ale uvnitř něj pulzovalo slabé, zlatavé světlo, které se pohybovalo v rytmu lidského srdce.
„Kde jste to našel?“ zeptal se Jan a přisunul si lampu blíž. Světlo žárovky dopadlo na mořené dřevo stolu a vytvořilo hluboké stíny.
„V zahradě, hned u základů domu, doktore. Vykopal jsem ho náhodou, když jsem vám pomáhal s úpravou záhonů,“ vyhrkl Václav. „Ale ten zub... on mluví. Ne slovy, ale obrazy. Vidím v něm věci, které se ještě nestaly. Vidím lidi, kteří přijdou do tohoto domu za sto let, vidím, jak se barvy stěn mění a jak se mění svět kolem nás.“
Jan Žižka se krátce zasmál, ale smích mu utichl v hrdle, když se dotkl krystalu. Vteřinu poté, jakmile mu prsty přišly do kontaktu s chladným povrchem, zmizela stěna ordinace. Už neviděl své nástroje, ale viděl stejnou místnost, jen v jiném čase. Viděl lidi v podivném oděvu, kteří se dívali na jeho dům s úžasem, jako na muzejní kousek. Cítil náhlý proud studeného vzduchu, jako by někdo otevřel okno do zimy, přestože venku byl horký srpen roku 1904.
Václav se prudce nadechl a svezl se k zemi. „Oni ho chtějí zpět, doktore. Ti, kteří ho tu nechali před staletími.“
Jan v panice krystal odhodil. Předmět dopadl na dřevěnou podlahu s tichým cinknutím a v ten moment se ozval zvuk, který nikdo z nich nikdy neslyšel. Byl to hluboký, vibrující tón, který přišel z hloubky země, z velmi hloubky základů vily. Všechny skleněné nádoby v místnosti se současně roztrzásly, ale paradoxně zůstaly stát na svých místech, jen v nich vznikly jemné praskliny ve tvaru geometrických obrazců.
Když Jan znovu pohlédl na podlahu, krystal byl pryč. Nebyl v koutě, nebyl pod stolem. Prostě zmizel, jako by ho někdo vytrhl z prostoru a času. Václav jen mlčky seděl na zemi a zíral do prázdna. Jeho oči byly široce otevřené a zornice zmenšené na tečky.
„Co to bylo?“ vydechl Jan a poprvé v životě pocítil, jak mu v kolenou klebe.
Václav na něj pohlédl a v jeho hlase nebyl strach, ale zvláštní, chladný klid. „On jen prověřil, zda jsme dostatečně pozorní. Teď už ví, že tady žijete.“
Od toho dne Jan Žižka už nikdy nespal v klidu. Často v noci vstával a chodil po chodbách své krásné vily, prsty přejížděl po mořeném dřevě schodiště a naslouchal. Někdy, když v domě zavládlo absolutní ticho, slyšel z hloubky základů jemné, rytmické tloukání, které nezpůsobily žádné hodiny. Bylo to tloukání srdce, které nepatřilo žádnému z obyvatel domu.
Jan se pokusil najít místo, kde Václav krystal našel, ale země byla pevná a neústupná. Všechny mapy a plány domu, které mu Novotný vypracoval, byly v pořádku, přesto měl Jan pocit, že pod jeho nohama, hluboko v úrodné půdě Újezdu nad Lesy, existuje prostor, který do žádného plánu nepatří.
Dnes už v domě nežije žádný zubní lékař, ale tiché tloukání v základech vily Starokolínská 59 stále čeká na toho, kdo se odváží znovu začít kopat.