Příběh: Vildenberk

Krev na kamenech

Hrot kopí se zasekl do dřeva brány, když se za ním ozval křik: *„Pánové, držte se!“* Hrst mužů v černých kožichách se vrhla na schody, nože leskly v měsíčním světle, které pronikalo mezi věže jako bílý dým. Jindřich z Vildenberka stál na palouku, ruce zakrvácené od seker, které držel jako kly. *„Zradili nás jako psi!“*, sykl, když mu jeden z jeho vlastních mužů, Oldřich, vyrazil z ruky meč a přiskočil k nepříteli. *„To není naše bitva, pane!“* křičel, zatímco za ním padali jeho bratři do hlubokých příkopů, kde je čekaly šípy.

Jindřich neodpověděl. Místo toho skočil dolů, jako by ho nesla sama zuřivost. Krok za krokem se brodil krví, která mu stékala z dlaní, a když dorazil k prvnímu nepřítelem, který se pokoušel přeběhnout val, sevřel ho za krk a přitiskl mu čelo k čelu. *„Proč?“*, sykl. *„Proč jsi to udělal?“*

Oldřich se usmál, ale v očích měl slzy. *„Protože jsi nás vedl k zkáze, pane. Královská milost? To je jen slovo. A my jsme už dlouho bez chleba.“* Za nimi se ozvalo drtivé dunění – nepřítele bylo příliš mnoho. *„Vildenberk padne dnes. A ty s ním.“*

Jindřich pustil Oldřichovo hrdlo a skočil zpět na hradní palouk, kde se muži sbíhali k poslednímu odporu. *„Pálte věže!“*, rozkázal, zatímco mu někdo podal hořící šíp. *„Ať ho nikdo nemá!“*

Oheň se šířil jako žízeň, polykaje dřevo a slámu. Plameny lízaly po kamenech, které stály od dob, kdy ještě tu nebyl žádný Jindřich, žádný Oldřich, žádní zrádci. Jen kameny a les, který šuměl na okraji, jako by se smál.

Když se Jindřich podíval dolů do příkopu, kde leželi mrtví, uviděl mezi nimi i Oldřichovo tělo. *„Proč jsi to udělal?“*, šeptal větru. *„Proč jsi mi dal tuhle volbu?“*

Ale větr neodpověděl. Jen mu připomněl, že hrad stojí – a že někde v hlubinách jeho zdiva stále leží tajemství, které nikdo neodhalil. *„Zda ten výběr byl správný, ví jen Bůh a kameny. Ale já tu zůstanu – a ty, kdo přijdeš později, si to budou muset sami rozhodnout.“*