Příběh: Viniční sloup
Kryštof sevřel rukojeť lopaty tak pevně, až mu zbělely klouby a v dlaních popraskala zaschlá hlína. Vzduchem se nešířila vůně vinné révy, která v údolí pod strání obvykle opájela smysly, ale těžký, nasládlý pach tlejícího listí a něčeho mnohem hroznějšího, co se usazovalo v krku jako popel. Nad ním, v rokli, kde se ještě včera ozýval smích při sklizni, teď vládlo ticho tak hluboké, že v něm bylo slyšet i bzučení much nad plátěnými pytli, které tam ležely v řadách jako pokosená úroda.
Musíme to udělat dnes, než se vítr obrátí, procedil mezi zuby a ani se nepodíval na svého společníka, mladého vinohradníka Jakuba, jehož obličej byl pod nánosem špíny šedý jako kámen z nedalekého lomu. Jakub neodpověděl. Jen otřel špičkou boty mokrou skvrnu na zemi a znovu se opřel do rýče. Vykopali mělký příkop, do kterého neměli odvahu ani nahlédnout. Jejich práce nebyla dílem lásky ani zbožnosti, byla to nutnost, která jim vypalovala díry do duše.
Kryštof se zastavil, aby si otřel pot z čela hřbetem ruky. Z dálky, od trojského zámku, se ozvalo zvonění umíráčku, které se odráželo od svahů jako výčitka. Pamatoval si, jak se v tom samém místě před měsícem tančilo a jak víno teklo proudem do hrdel těch, kteří dnes leželi v rokli. Vzal do ruky hrubě otesaný kámen, na němž ještě nebylo vytesáno nic, jen surová plocha čekající na svůj osud. Chtěl, aby to místo mělo tvář, aby se zapomnělo na tu hrůzu a zůstala jen vzpomínka na to, že zde kdysi kráčeli lidé.
Až tohle skončí, nikdo nebude vědět, kdo leží pod hlínou, zašeptal Jakub a jeho hlas se v tichém odpoledni zdál nepřirozeně vysoký. Kryštof se na něj podíval. Viděl v jeho očích odraz strachu, který se nesmazatelně zapsal do dějin tohoto kraje. Nemusí vědět, kdo tu leží, stačí, když budou vědět, že tu někdo byl, odpověděl Kryštof a začal kámen usazovat do země. Vápencový blok byl studený, jako by v sobě nesl veškerý chlad toho prokletého roku.
Práce jim trvala do soumraku. Když slunce kleslo za obzor a v údolí se začaly prodlužovat stíny, sloup stál na svém místě, osamělý strážce nad hromadným hrobem. Kryštof přejel dlaní po iónské hlavici. Nebyla to žádná umělecká práce, jen prostý důkaz o tom, že život se nezastavil, i když se zastavila srdce všech, které znali. Chtěl věřit, že sloup bude stát navěky jako němý svědek jejich mlčení.
Představoval si, jak za sto let, za dvě stě let, lidé půjdou kolem a budou se ptát, proč zrovna zde, na rozcestí, vyrostl takový monument. Budou se ptát, kdo byl ten, kdo ho vztyčil a jakou cenu za to zaplatil. Možná si budou myslet, že je to jen ozdoba cesty, nějaký rozmar šlechty nebo značka vinné trati. Nikdy se nedozví, že pod touto patou leží největší tajemství trojského údolí – že ten kámen neoslavuje vítězství, ale tichou porážku těch, kteří se pokusili přežít vlastní konec.
Když se konečně otočili k odchodu, Kryštof se naposledy ohlédl. Sloup se v šeru zdál být vyšší, než byl ve skutečnosti, jako by se natahoval k nebi a prosil za odpuštění. Věděl, že jejich jména se ztratí v prachu cest, ale ten kámen zůstane. Bude tu stát, odolávat dešťům i mrazům a čekat na někoho, kdo v jeho drsné tváři uvidí víc než jen starou památku.
Dnes, když člověk stojí na křižovatce ulic Trojská a Schwankova, může mít pocit, že se historie jen lehce zachvěla. Sloup tam stále stojí, očištěný časem a péčí těch, kteří pochopili, že kámen je jediným mostem mezi živými a těmi, kteří už dávno odešli do rokle. Stačí tam přijít a dotknout se pískovce, který si pamatuje tíhu jejich rukou. Konec příběhu se totiž nečte z knih, ale v tichu, které se rozlévá mezi tímto sloupem a zemí, jež pod ním tak dlouho mlčela.