Příběh: Vinohradská 22
„Kde jste to schoval, vy starý blázne? Kde je ten klíč!“
Křik pana Alberta Kvapila rozsekl ticho v nově vykladaném vestibulu, kde se vůně čerstvého laku mísila s chladným pachem vlhkého kamene. Albert, muž s tváří jako z Pražského hradu, tasil své prsty nad litinovým zábraním, které se pod jeho hněvem chvělo. Před ním stál mladý malíř Ladislav Novák. Novák se jen mírně pousmál, přestože mu z čela stékaly kapky potu a špinavé prsty od barev špinily bílou košili. V ruce držel malý, mosazný předmět, který v dopadajícím světle z vysokých oken zaleskl.
Kvapila, majitel domu, který se s dětinskou vášní díval na každou novogotickou detaily svého nového stvoření, udělal krok vpřed. Pod jeho botami zněly teracové dlaždice s rostlinnými vzory jako suché praskání kostí. V prostoru přechodového prostoru, kde se právě rodila nová éra pražské architektury, vypadal hněvný majitel jako zbytek jiné doby.
„Tento dům není jen zdivy a omítkou, Alberta,“ šeptal Novák a zvedl ruku s klíčem směrem k nárožnímu arkýři. „Tady, v těchto stěnách, jsme s architektem Papežem vložili něco, co nepatří do žádného z našich plánů. Něco, co dům bude hlídat.“
Kvapila vyrazil vpřed, aby klíč uchopil, ale Novák byl rychlejší. S lehkostí tanečníka vystoupal po schodech a zmizel v hloubce domu. Majitel ho pronásledoval, jeho dech byl těžký a zrychlený. Procházeli kolem soch svaté Ludmily a sv. Václava, jejichž kamenné tváře v šeru vypadaly, jako by sledovaly jejich spor s tichým, mrazivým uznáním.
Když Kvapila konečně dohnal malíře v nejvyšším patře, v prostoru, kde se střecha lámala do ostrých vrcholů, našel Nováka stát u okna s oslím hřbetem. Malíř se však nedíval ven na rozkvétající Vinohrady. Díval se do zdi, kde právě dokončil fresku.
„Podívejte se na toho malého anděla s kružidlem,“ řekl Novák tichým, skoro hypnotickým hlasem. „Vidíte, jak drží to úhelníkové pravítko? To není jen ozdoba. To je zámek.“
Kvapila zmateně přistoupil blíž. Cítil v nose pronikavý pach terpentýnu a lněného oleje. Novák pomalu přiložil mosazný klíč k jedné z barevných ploch na zdi. Nebylo tam žádné klíčové díry, jen zaschlá barva a jemná textura omítky. Přesto se ozvalo tiché, kovové cvaknutí, které v tichu podkroví zaznělo jako výstřel z pistole.
Část zdi se neznatelně pohnula. Vznikla úzká škvíra, ze které vyvanul proud vzduchu tak ledového, že Alberta zastihlo zachvění v celém těle. Vzduch voněl starým papírem a něčím, co připomínalo dávno zapomenuté suterény katedr.
„Co je tam uvnitř?“ vyhrkl Kvapila a jeho hněv vystřídal děsivý zájem.
Novák však odpověd nedal. Rychlým pohybem klíč z lícovky vytrhl a v jedné chvíli, než stihl majitel zareagovat, ho zapustil do vlastní dlaně a pevně stiskl. Malíř se podíval do očí Alberta a v jeho pohledu byla zvláštní směs soucitu a varování.
„Některé věci musí zůstat v tichu, aby dům mohl dýchat. Pokud se do té škvíry podíváte, už nikdy neuvidíte Prahu takovou, jakou jste ji znal.“
Kvapila se vrhl k té úzké rýze ve zdi, ale v ten moment se ozval hromký zvuk, jako by se celý dům na moment zastavil v čase. Když se prach usadil, Novák byl pryč. Zmizel z podkroví, z domu i z Vinohradů, přestože dveře byly zavřené a nikdo ho neviděl odcházet.
Albert Kvapila strávil zbytek svého života tím, že každou noc obcházel dům. Dotýkal se sgraffiti s postavami Matyáše z Arrasu a Petra Parléře, jako by se ptal, zda vědí, kde se skrývá vstup. Hmatal po stěnách arkýře, hledal neviditelný zámek v malbě anděla, ale zeď byla hladká a neústupná.
Kdo dnes projde kolem tohoto domu a zvedne zrak k nárožnímu arkýři, uvidí jen tichého anděla s kružidlem v ruce. Jenom ten, kdo se zastaví v naprostém tichu, možná uslyší za tlustými zdivy jemné, rytmické tikání hodin, které v tomto domě nikdy nebyly nainstalovány.