Příběh: Vinoř
„Tlač ji hlouběji do země, dokud prsty neznající s únavou nezasáhnou chladnouvící hlínu!“ zakřičel Vratislav a jeho hlas se rozbil o vysoké zdi z nasucho kladených kamenů.
Dívka v hrobové komoře se nehýbala. Její tvář byla klidná, téměř zrcadlová, i když v koutcích úst zůstal stopový otisk poslední modlitby. Vratislav klečel u jejího těla a prsty se mu třásly, když jí na hruď pokládal stříbrné šperky, které v šeru haly vrhaly krátké, ostré záblesky. Cítil v nose těžký pach vlhkého dřeva a dýmu z pochodní, které v dlouhé, čtyřicetimetrové stavbě tvořily řadu připomínající cestu do podsvětí.
Tato hala nebyla jen domem. Byla to chodba mezi světy, místo, kde se scházeli muži s tvářemi zčernalými od sazí a kde se rozhodovalo o osudu celého hradiště. Nyní však v prostoru vládlo ticho, které přerušovalo jen těžké dýchání mužů a občasné zakvílení větru, jenž vnikal skrze škvíry v dřevěných sloupech.
Vratislav pohlédl na dívčinu nohu. Ta kratší, křehká a nehybná, byla připomínkou jejího utrpení, ale i její vyvolenosti. Patřila k těm nejvyšším, k těm, kteří vládli pískovcové ostrožně, a přesto ji nyní ukládali do země s takovým spěchem, jako by se báli, že se probudí.
„Už je to čas,“ zašeptal mu do ucha starší muž s tváří jako vyvrásněná kůra dubu. „Valy jsou vysoké, ale neudrží to, co jsme sem přivedli.“
Vratislav se zastavil. Podíval se k východu, kde se hradba z hlíny a kamene rýsovala proti šedivému nebi. Hradiště bylo opevněno, hluboký příkop dělil jejich svět od všeho ostatního, ale on cítil, že bezpečí je jen klam. Vzduch kolem nich zhoustnul, stal se studeným a lepivým, jako by samotná země začala nasávat teplo z jejich těl.
„Proč ji neukládáme do hrobky předků?“ vyhrkl Vratislav a jeho hlas zněl v hale cize, skoro děsivě.
Starý muž neodpověděl. Pouze ukázal prstem na roh stavby, kde ležela dívka. Tam, v tom konkrétním místě, se setkávaly linie, které smrtelník nevidí, ale které hlučně křičí do ticha. Vratislav cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Dívka měla být jen obětí, darem, který zajistí klid hradiště, ale v jejích zavřených víčkách viděl něco, co ho zmrazilo. Zdálo se, že její rty se mírně pohnuly.
„Zasypte to!“ zaječel Vratislav najednou, přebitý panikou.
Hromot padající hlíny a kamenů přehlušil vše ostatní. Prach zaplnil prostor haly, zakryl stříbro i zlato, zakryl křehké tělo třináctileté princezny. Muži odcházeli v tichosti, nikdo se nedíval zpět. Opustili halu, opustili valy a nechali za sebou tajemství, které nebylo určeno pro živa zůstavší.
Vratislav však zůstal stát u brány hradiště ještě chvíli. Cítil, jak ho za rameno táhne neviditelný chlad. Když se ohlédl, neviděl nikoho, ale v prachu na svých botách spatřil malou, špičatou stopu, která tam nebyla předtím. Stopa, která byla příliš malá na dospělého muže a příliš nepravidelná na zdravého člověka.
Zvuk, který následoval, nebyl pláč ani křik. Byl to tichý, rytmický zvuk dřevěné hůlky dopadající na kámen, který se ozýval z hloubi hradiště, i když tam už nebyl nikdo, kdo by mohl kráčet.
Ten zvuk neustal ani po staletích, když se nad hrobem rozrostly stromy a zdi se změnily v hromadu zapomenutého kamení. Kdo dnes vstoupí do ticha obory a přiloží ucho k zemi, možná uslyší, jak v hloubce pískovce stále někdo hledá cestu zpět k povrchu.