Příběh: Vodní brána (Mohelnice)
„Klíče jsou v zámku, ale brána se neotevře, přísahám na vše svaté!“ zakřičel Matěj a znovu prudce zatlačil do těžkého dřeva.
Kovové kování skřípalo v mrazivém vzduchu, ale dveře zůstaly nehybné, jako by je od vnitřní strany držela celá vojsková četa. Matěj, městský strážce s tváří sjetou mrazem a prsty ztuhlými tak, že sotva cítil hmat hliníku a železa, se prudce otočil k vodnímu proudu. Mlýnská strouha, která stékala podél severních hradeb, vyhlásila v tento večer roku 1540 zvláštní ticho. Voda sice tekla, ale její šplouchání znělo jako šeptání tisíců lidí, kteří se snaží něco varovat.
Kolem Vodní brány se rozestíral hustý mlžný opar, který pohlcoval světlo lampionů. Matěj slyšel, jak mu v uších hvízdá vítr, a cítil pronikavý chlad, který mu lezl pod vlněný plášť až k samotné kůži. Vtom to uviděl. Na horním okraji kamenného portálu, hned pod nově vytesaným nápisem o božské ochraně města, seděl muž.
Nebyl to žádný z obyvatel Mohelnice. Měl na sobě šaty z temného plátení, které se v šeru zdály být černé, a v rukou svíral malý dřevěný krabičku. Muž se nehýbal, jen hleděl dolů na Matěje s pohledem, který připomínal hloubku studny.
„Slezte odtud, vy blázne! Je to zakázané místo!“ vykřikl strážce a sáhl po své halabarti.
Neznámý se pomalu pohnul. Nebyla to však reakce na výzvu. Muž otevřel krabičku a vyprázdnil ji do proudu vody, který protékal hned pod branou. Do vody dopadly stovky drobných, stříbřitých předmětů, které v šeru krátce blikly a pak zmizely v hlubinách strouhy. V ten moment se stalo něco, co Matěj nedokázal vysvětlit. Jakmile poslední stříbrný kousek zmizel pod hladinou, dveře brány, které předtím nebyly k pohnutí, se s ohlušujícím třeskem rozletěly dokořčím.
Matěj vyrazil vpřed, aby neznámého zajal, ale muž byl pryč. Zůstal jen prázdný prostor na kamenném římsě a zvláštní vůně, která vzduchem zaplnila vteřinu poté – vůně starého pergamenu a mokrého kamene, přestože v okolí nebyl žádný knihovník ani čerstvě omítaná zeď.
Strážce vběhl do průjezdu brány, kde se nad ním klenul masivní strop. V tichu klenby zaslechl jemné cinkání. Podíval se k zemi a uviděl, že na vlhkých kamenech vhořela stopa. Nebyl to otisk boty, ale symbol, který vypadal jako oko obklopené vodními vlnami. Symbol byl horký, až z něj stoupal párek kouře.
Matěj se rozběhl k nedaleké pekařně, aby zavolal pomoc a požádal o svědectví, zda někdo neviděl příchod cizince. Pekař, který právě vyetahoval z pece první horké bochní, se na něj podíval s naprostým klidem.
„Kdo vám říká, že byl tu někdo cizí, Matěji? Stál jste u brány sám jako kolík v plotě a mluvil jste k prázdnému vzduchu,“ odpověděl pekař a podal mu chleba, z którego sálalo teplo.
Matěj se vrátil k bráně, aby dokázal svou pravdu. Ale symbol na zemi zmizel. Stříbrné předměty v potoce byly pryč. Jediné, co zůstalo, byl ten zvláštní pocit, že brána v onom okamžiku neotevřela cestu do města, ale něco jiného, něco, co do tohoto světa nepatřilo.
Od té noci se v Mohelnici vyprávělo, že Vodní brána není jen vstupem k vodě, ale hranicí. Lidé si začali šeptat, že kdykoliv v noci zapadne mlha a voda v strouze začne šeptat, někdo na hradbách znovu rozděluje stříbrné mince těm, kteří už dávno nemají kam jít.
Kdo dnes přejde pod klenbou brány a přiloží ucho k chladným kamenum, možná ještě uslyší tiché cinkání kovu o kámen, které neodráží žádný z dnešních zvuků.