Příběh: vodní hrad Lipý
Zuby mi drkotaly o sebe, zatímco jsem prsty svíral vlhké dřevo palisády, která se pod náporem beranidla otřásala v samých základech. Kolem hlavy mi hvízdal šíp a zapíchl se do trámu jen pár palců od mé tváře, třísky mi rozsekly kůži na líci a v ústech jsem okamžitě ucítil kovovou pachuť krve. Dole pod námi, v temných vodách Ploučnice, se odrážely plameny pochodní, které si razily cestu skrze noční mlhu jako tisíce rudých očí dravé zvěře.
Chval z rodu Ronovců stál o dva metry dále, meč v jedné ruce a v druhé třímal kus hořícího plátna, kterým se snažil uhasit doutnající trám podlahy. Jeho tvář byla maskou z prachu a potu, oči vpadlé, ale stále planoucí nezlomnou vůlí. Nekřičel, jen ukazoval na místo, kde dřevěná hradba začínala povážlivě praskat. Věděl to. Všichni jsme to věděli. Ta voda kolem hradu, která nás měla chránit, se pro nás stala pastí, z níž nebylo úniku, jakmile nepřítel prorazí první linii.
Stáhni se k věži, zařval na mě Chval, když se ozval ohlušující zvuk tříštěného dřeva. Celá východní palisáda se naklonila a pak s hromovým rachotem klesla do příkopu. Dým se valil hradním nádvořím a štípal v očích tak prudce, že jsem na okamžik neviděl vůbec nic, jen žluté záblesky útočníků, kteří se drápali přes trosky dovnitř.
Pustil jsem se dřeva a běžel k bergfritu. Můj dech byl trhaný, v hrdle mě pálilo jako od rozžhaveného železa. Za mými zády se rozpoutalo peklo; slyšel jsem nárazy oceli o ocel, křik mužů umírajících v bahně a dusot bot na udusané zemi. Nebyl čas na modlitby, nebyl čas na ohlížení. Každý krok byl bojem o život, každý nádech byl drahocenným darem. Když jsem vrazil do úzkého vchodu kamenné věže, ohlédl jsem se. Chval tam stále stál, zády opřený o hradbu, a sekal kolem sebe s přesností stroje, který už necítí únavu.
Zavřel jsem těžké dveře a zasunul závoru. Uvnitř byla tma hustá a chladná, voněla vlhkým kamenem a prachem staletí. Zvenčí se ozývalo dunění, jako by se sám hrad snažil vykoupit ze své agonie. Sedl jsem si na zem, opřel se o stěnu a čekal. Věděl jsem, že tato věž je tím posledním, co zbylo z naší naděje. Pokud povolí i ona, nezůstane z našeho rodu nic víc než jen jména vytesaná do kamene, na která se časem zapomene.
Dlouhé hodiny ticha střídaly výkřiky vítězství těch, kteří stáli vně našich zdí. Cítil jsem, jak se mi pod rukama chvěje země, jak se hrad mění pod tlakem ohně a železa. Chval se dovnitř nikdy nedostal. Když ráno konečně prosvitlo úzkými střílnami, věděl jsem, že jsem jediný, kdo zbyl v téhle kamenné schránce. Vstal jsem a přistoupil k úzkému otvoru. Řeka se líně vinula kolem ruin a v ranním oparu vypadala jako stříbrná nit, která spojuje svět mrtvých s naším světem.
Dnes, když stojíš na břehu téže řeky a hledíš na zbytky našich paláců, na ty sklepy s klenbami, které jsme s takovou pýchou budovali, možná ucítíš ten samý chlad, který mě tehdy přitiskl k zemi. Možná uslyšíš v šumění rákosí ozvěnu našeho posledního vzdoru. Nehledej tu vítěze, protože v prachu historie se vítězství a porážka slévají v jedno. Přijď se podívat na to místo, kde se lámaly osudy rodů, a zkus mezi kameny najít ten jediný, který nese otisk mé dlaně z noci, kdy jsme Lipý začali psát krví.