Příběh: Vodní mlýn čp. 297
„Jestli to kolo do večera nepoteče, Jakub Lískovec vám z téhle panskosti udělá kůlnu na dříví, pane políre,“ zasyčel mlynář Lískovec a vrazil do dlaně Václava Škody mastný mosazný klíč, který se při dopadu na dřevěnou podlahu rozesmál kovovým zvukem.
Václav Škoda, muž s tváří ošlehanou větrem a rukama tvrdýma jako dubový trám, se jen ušklíbl. Labe pod okny mlýna čp. 297 hučelo s nečekanou vervou, jako by se řeka sama smála jejich úzkosti. Vzduch v mlýnici byl nasycený vůní čerstvé mouky, vlhkého kamene a slibem něčeho, co se vzpíralo řádu. Jakub Lískovec nebyl jen tak ledajaký mlynář, byl to muž, který rozuměl vodě víc než vlastní ženě.
„Slyšíte to, mistře?“ zašeptal Škoda, když se naklonil k škvíře v podlaze, odkud stoupala chladná mlha. „Ta voda dneska nezpívá o mletí. Zpívá o smlouvách, co se mají rozmočit.“
Lískovec jen mávl rukou. Měl za úkol spustit pět složení během dvanácti neděl, a vrchnost už na břehu stepovala s takovou nedočkavostí, že by raději obětovali vlastní paruky, než aby přišli o jediný groš z mýta. Jenže ten den se stala věc, o které se v roudnických hospodách dodnes šeptá, když pivo přestane pěnivě stoupat k okraji korbele.
Když se pokusili spustit první kolo, ozval se zvuk, jako by někdo pod hladinou rozbil obrovský skleněný pohár. Celá stavba se otřásla, až opadala omítka z čerstvě zdobených barokních říms. Místo aby se kámen roztáčel v rytmickém klapotu, začal mlýn vydávat zvuk podobný hlubokému, táhlému vzdechu.
„To není mechanika, to je čertovina,“ zaklel Škoda a utřel si pot z čela zástěrou.
Lískovec však neustoupil. Vytáhl z kapsy kousek sušeného chleba, namočil ho v labské vodě a hodil ho přímo do náhonu. „Když chceš mlet, řeko, tak jez. Ale napřed mi pověz, kdo tu bude pánem.“
V ten moment se hladina uklidnila. Voda se začala točit opačným směrem, ne proti proudu, ale jako by se vracela do časů, kdy tu ještě žádný mlýn nestál. A pak, jako by se nic nestalo, se ozvalo první křupnutí dřeva o kámen a mlýn se rozeběhl. Ale mouka, která se začala sypat z násypek, nebyla bílá. Byla zlatavá, jemná jako prach z hvězd, a voněla po letních lukách u Brzánek, i když venku byla zima jako v hrobě.
Když o pár dní později dorazil zámecký správce, aby zkontroloval dílo, Lískovec ho pohostil chlebem z téhle podivné mouky. Správce po prvním soustu zmlkl, oči se mu rozšířily a náhle začal recitovat básně v jazyce, který nikdo v Roudnici nikdy neslyšel. Tvrdil, že vidí budoucnost, kde se řeka jednou zvedne tak vysoko, že spláchne veškerou pýchu, dluhy i kamenné zdi, a na místě mlýna nezůstane nic než ticho.
Škoda tehdy jen pokrčil rameny a podal správci další krajíc. „Jezte, pane. Až to přijde, bude to aspoň dobré vytrávení.“
Ten mlýn se nikdy nepokazil, dokud ho voda po letech skutečně neodnesla. Dnes tam stojí budova, která vypadá přesně jako ta Lískovcova, s fasádou tak čistou, že zrcadlí každý pohyb mraků nad Labem. Místní lidé říkají, že když přiložíte ucho ke zdi čp. 297 za bezměsíčné noci, stále můžete slyšet, jak Jakub Lískovec smlouvá s řekou o každý další den.
Někdo tvrdí, že je to jen kopie postavená na starých základech, aby se zapomnělo na to, co se skutečně utopilo v hlubinách. Jenže když projdete kolem onoho nároží, kde se kámen potkává s vodou, a ucítíte náhlý závan čerstvého obilí, přestože je okolí prázdné, možná se zastavíte a začnete se dívat na hladinu stejně dlouho, jako to dělával Jakub Lískovec.
Zda se v těch základech stále skrývá to, co tehdy políra Škodu tak vylekalo, nikdo nepoví – pravda se totiž v Roudnici vždycky raději rozpustila v proudu Labe, než aby se nechala spoutat do knih.