Příběh: Vodní mlýn (Dašice)
„Tohle je podvod, vy zloději z obou stran!“ řval pan hrabě von Zitzewitz a švihl svou zlatou hůlkou do vzduchu, až téměř zasáhl mlynáře Jana Prokeše.
Jan stál v klidu, opřený o dřevěný portál svého mlýna, a s ledovým klidem si oklepával prach z zástěry. Kolem nich hučela řeka Loučná a voda v náhonu stříkala s takovou silou, že drobné kapičky vytvářely v ranním slunci tisíce malých duhových mostů. Vzduch voněl vlhkým kamenem, čerstvě mletým obzerným zrnem a mírně kyselým pivem z nedaleké hospody.
„Vznešený pane, já jen dělám svou práci,“ odpověvěl Jan a lehce se pousmál. „Váš obilový transport byl sice bohatý, ale vaše požadovaná jemnost mouky je tak neuvěřitelná, že mlýnské kameny musely zapracovat dvojnásob. To stojí svůj peníz.“
Hrabě, muž s obličejem červeným jako zralé jablko a břichem, který napínal knoflíky jeho luksusního kabátu, vybuchl v hysterickém smíchu. „Jemnost? Vy jste mi prodal prach! Tuhle mouku mohl bych použít k vápení stěn, ne k pečení koláčů pro moji komtesu!“
Jan Prokeš věděl, že hrabě je zvyklý každého přelstít, ale mlynář z Dašic byl v tomto řemesle mistrem. Před týdnem mu hrabě slíbil zaplatit trojnásobek, pokud mu dodá mouku, která bude „lehčí než vzduch a čistší než sníh z vrcholů hor“. Jan si řekl, že takový člověk si zaslouží přesně to, co si pidió.
„Kdo ví, pane hrabě,“ zamumlal Jan, „možná je ta mouka tak jemná, že ji vaše oči prostě nevidí. Je to tajemství mého řemesla a mých strojů.“
Hrabě se zvrhlil a rozhodl se mlynáře ponížit před celým městem. Pozval do mlýna svého osobního kuchaře, aby Jana přichytil při podvodu. Kuchař, vyhublý muž s tváří jako z pergamentu, prošel areálem, zkoumal sgrafitové zdobení stěn a s podezřívavým pohledem sledoval každý pohyb v mlynářském domě.
Když však kuchař ochutnal vzorek mouky, kterou Jan právě vyprášil z válců, ztuhl. Pomalu zvedl hlavu a s úžasem se podíval na svého pána.
„Pane hrabě,“ zašeptal kuchař, „toto není pouhá mouka. Toto je zázrak. Je v ní něco, co dává pečivu nadpozemskou lehkost. Pokud z toho upečeme koláče, komtesa vás bude milovat více než své šperky.“
Hrabě, poháněn touhou po uznání své ženy, okamžitě změnil tón. „No tak, Janu, nebuďte tak drahý. Pojďme se dohodnout na rozumné ceně za celý sklad.“
Jan Prokeš se pomalu otočil k barokní soše svatého Jana Nepomuckého, která stála před mlýnem a s mírným úsměvem sledovala celý spor. Mlynář věděl, že kuchař je v tajnosti jeho starý přítel z mládí a že se právě teď dohodli na malém divadle.
„Dobře, pane hrabě. Zaplatíte mi polovinu dopředu v zlatých mincech, a já vám zaručím, že tato šarže je poslední. Moje stroje jsou vyčerpané a další taková jemnost bude možná až za deset let,“ prohlásil Jan s vážnou tváří.
Hrabě, v opjení z budoucí slávy u komtesy, bez váhání vyložil na stůl těžký vak s mincemi. Jan ho s úklonem doprovodil k branám a sledoval, jak hrabě s triumfálním výrazem odjíždí se svým vozem plným „vzdušné“ mouky.
Jakmile prach za vozem opadl, kuchař se rozesmál tak silně, až se mu třásly ramena.
„Janu, ty jsi blázen! Co jsi do té mouky přimíchal, aby vypadala tak zvláštně?“
Jan Prokeš se podíval na své ruce a pak na klidně tekoucí vodu v náhonu. „Nic zvláštního, příteli. Jen jsem do ní přidal trochu sypaného vápna a velmi jemného popela z mých kamen. Vypadá čistě a lehce, ale pekt se z ní nedá. Jenže hrabě je tak pyšný, že si v kuchyni všechno sám ověří až tehdy, až bude pozdě na vrácení peněz.“
Kuchař se zastavil a s úžasem se podíval na mlynářský areál, na ty krásné stěny a na tiché lístky stromů. „A co bude, až zjistí, že jeho koláče chutnají jako zeď?“
Jan Prokeš jen pokrčil rameny a s spokojeností se opřel o chladný pískovec sochy svatého. „K tomu je tady svatý Jan Nepomucký. Ten umí mlčet, a já doufám, že i hrabě se naučí mlčet, až uvidí, kolik zlata ztratil za trochu popela.“
Kdo dnes projde kolem Dašického mlýna, možná v šumu vody stále slyší tichý smích mlynáře, který dokázal prodat prach za zlato.