Příběh: Vodní mlýn Kroužek
„Jestli ten vosk do zítřejšího klekání na oltáři svatého Jiří neuvidím, mlynáři, budeš zrní mlít leda tak mezi dlaněmi, až ti je klášterní drábové pořádně protáhnou,“ zahřímal správce opatství a vztekle mrštil prázdnou koženou měšec na dubový stůl.
Mlynář Matěj, chlap s rameny širokými jako vrata od stodoly a tváří od věčného prachu vypadající jako vytesanou z pískovce, se ani nepohnul. Jen si pomalu otřel ruce do zástěry a zadíval se na říčku Pšovku, která se líně převalovala přes dřevěné kolo a zpívala svou věčnou, monotónní píseň. Vzduch v mlýnici byl těžký, prosycený vůní čerstvě semletého žita a sladkým, až mdlobným odérem včelího vosku, který se linul z nedaleké sýpky.
„Vážený pane správce,“ začal Matěj hlasem, který zněl jako drcení kamene o kámen, „včely jsou stvoření boží a stejně jako lidé mají své vrtochy. Když je jaro suché, včela se urazí a med nenanosí. Když je jaro mokré, včela se utopí v dešti. A když se na ni křičí, jako to děláte vy, tak se prostě zavře do úlu a trucuje. Pokud chcete vosk na svíce, které mají osvítit cestu do ráje, musíte na ně laskavě.“
Správce se nafoukl jako ropucha, ale než stihl vyhrknout další hrozbu, Matěj sáhl pod stůl a vytáhl hliněný džbánek. „Dříve však, než půjdete, ochutnejte, co mi tu včely podarovaly za to, že jsem jim včera večer hrál na šalmaj. Říkají tomu medovina z Kroužku. Prý ji pili už staří praotcové, než vyrazili na lov mamutů.“
Správce, muž sice přísný, ale s hrdlem vyprahlým z neustálého cestování po nebuželských kopcích, zaváhal. Vůně, která se vyvalila z džbánku, byla opojná. Voněla po kvetoucích lípách, po slunci, které se opírá do strání, a po něčem, co připomínalo zapomenuté sny. Vzal džbánek, dlouze se napil a pak ještě jednou. Oči se mu podivně rozšířily.
„To... to je síla,“ vydechl a posadil se na dřevěnou stoličku, která pod jeho vahou bolestně zakvílela. „Cítím, jak mi v nohách začíná pulzovat krev jako v mladém junákovi.“
„To je ta síla našeho údolí,“ usmál se Matěj pod fousy. „A věřte mi, že po třetím doušku uvidíte svatého Jiří osobně. Třeba vám i odpustí ten dluh za vosk, když mu slíbíte, že přestanete strašit poctivé mlynáře.“
Správce už neodpovídal. Hlava mu klesla na prsa a v mlýnici se rozhostilo ticho, přerušované jen šploucháním vody a bzukotem včel za oknem, které jako by se v té chvíli smály spolu s mlynářem. Matěj vstal, klidně prošel kolem spícího správce a vyšel ven na dvůr. Vzduch byl chladný a čistý, přesně takový, jaký má být na podvečer v Kokořínském dole.
Když se správce po dvou hodinách probral, mlýnice byla prázdná. Na stole však ležely úhledně vyskládané tři libry toho nejčistšího, zářivě žlutého vosku. Vedle nich ležel lístek s krátkým vzkazem: „Svatý Jiří vzkazuje, že dluh je smazán, ale tu medovinu už raději nikde nechtějte, jinak byste v Nebuželích mohl zůstat až do konce světa.“
Správce se podíval na své ruce, které se stále ještě trochu třásly, a pak na mlýn, který se v měsíčním svitu tyčil nad údolím jako strážce dávných tajemství. Vzal vosk, nasedl na koně a odjel, aniž by se ohlédl. Nikdy se o té návštěvě nezmínil, ale od té doby se v klášteře říkalo, že svíce z kroužeckého vosku hoří jasněji než kterékoli jiné a že ten, kdo se při jejich světle zadívá do stínů na stěně, může zaslechnout ozvěnu šalmaje hrající včelám.
Dnes už mlýn mlčí, mlýnské kolo se netočí a včely z údolí dávno odletěly k jiným květům. Přesto, když se postavíte mezi staré zdi mlýnice v podvečer, kdy se mlha z Pšovky začne plazit údolím jako stříbrný had, ucítíte ve vzduchu slabý závan medu a lípy. A možná, když budete mít dost odvahy, zahlédnete v koutě sýpky stín, který vypadá jako muž hrající na šalmaj, čekající, až mu někdo podá džbánek medoviny a zeptá se na tajemství, které se v Nebuželích skrývá pod nánosy času. Jsou místa, kde se čas nezastavil, jen se schoval za ohradní zeď a čeká, až ho někdo přijde probudit.