Příběh: Vodní mlýn (Pšovka)
„Tohle je zlodějství v den bílý, vy starý mlynářský lišáku!“ zařval pan Jindřich z Jeviněvesi a prudce udeřil pěstí do hrubého dřevěného stolu, až nadskočily hromnice s pivem.
Mlynář Mikuláš jen klidně přikývl, pomalu si utřel mouku z dlaní o lněný zástěru a s úsměvem, který mu vrásčil koutky rtů, pohleděl na šlechtice. V mlýnici se v tu chvíli vznášel hustý mrak bílého prachu, který v paprscích světla tančil jako tisíce malých duchů. Vzduchem proudil pronikavý pach mokrého dřeva, studené vody z náhonu a čerstvě mletého obilí. Kolem nich rytmicky dunělo vodní kolo, jehož hluboký, pravidelný tlukot připomínal srdce samotné země.
„Vznešený pane, já jen dbal na to, aby vaše zrnice dostaly tu nejlepší péči,“ odpověvěl Mikuláš tichým, téměř omluvným hlasem. „Voda v Pšovce je dnestři zvlášť živelná, musel jsem kolo přizpůsobit, aby se zrno nespálilo.“
Jindřich z Jeviněvesi však nebyl zvyklý, aby mu někdo v hře s čísly předešel. Přišel do mlýna s jasným plánem: chtěl dostat co nejvíce mouky za co nejméně stříbrných mincí, a to přesto, že mlýn formálně patřil klášteru, s nímž mlynář úzce spolupracoval. Šlechtice si totiž myslel, že mlynář je jen prostý řemeslník, který se v číslech nevyzná. Zapomněl však, že mlynář, který celý život poslouchá šum vody a tlukot kamenů, slyší i to, co není vyřčeno.
„Váš výpočet je nesmysl! Tady v zápisu stojí, že jste mi vrátil méně, než jste slíbil,“ vyjel Jindřich a ukázal prstem na pergamen.
Mikuláš se lehce naklonil. „To je pravda, pane. Ale zapomínáte na poplatek za ticho. Víte, že v mlýnské mlýnici se šeptá o čertech, kteří v noci pomáhají s mletím. Abych je mohl utišit, aby vám v mouce nenechali žádné zlobivé kousky, musím je krmit. To je ta drobná odchylka v množství.“
Šlechtice ztuhl. V Polabí se věřilo, že mlýny jsou místa, kde se hranice mezi světem lidí a světem neviditelných stvoření stírá. Podíval se na temné kouty třípatrové mlýnice, kde se stíny hýbaly v rytmu vodního kola. Najednou mu ten hluk přestal připadat jako stroj a začal znít jako hluboký, hrozivý smích.
„Čerti? Jaké čerti?“ vykoktal Jindřich a jeho hlas ztratil svou autoritativní sílu.
„Právě ti, kteří neznají slovo milost, když jde o špatně spočítané vazy,“ zamumlal Mikuláš a v ten moment záměrně kopnul do jedné z trámů. V horním patře se ozvalo hlasité, duté bouchnutí, které v uzavřeném prostoru mlýnice zaznělo jako úder kladivem do kovadliny.
Jindřich z Jeviněvesi odskočil o krok zpět, až se mu v patách zavřela dveře do šalandy. Rychle vtázal do kapsy, vytáhl h handful stříbrných mincí a svalil je na stůl s takovou vervou, že jedna z nich odskočila až do krmidla pro koně.
„Tady je zbytek! I s přídavkem pro ty vaše... stvoření! Jen mi řekněte, že ta mouka je čistá a že mě žádný čert nebude následovat až domů!“
Mlynář Mikuláš mince pomalu posbíral, jednu z nichtoto s potěšením zkoumal proti světlu a pak s hlubokým poklonem doprovodil šlechtice až k bráně. Jakmile se brána za Jindřichem s hlasitým skřípěním zavřela, Mikuláš se narovnal a začal se tiše smát. Smích přerostl v hlasité hýkání, které přehlušil jen šum Pšovky.
Když se mlynář vrátil k mlýnskému kolu, z kapsy vyndal malý kousek dřeva a s precizností hodináře ho zasadil do mechanismu, který způsobil ono včasné bouchnutí v horním patře. Podíval se na svou budovu, na její silné zdi a na vodu, která neustále poháněla jeho život. Věděl, že v tomto místě se člověk musí buď naučit naslouchat vodě, nebo se nechat s ní odplavit.
Kdo dnes projde kolem starého mlýna v Pšovce, možná v hlubokém tichu mlýnice stále slyší to zvláštní bouchnutí, které kdysi přimělo jednoho z nejmocnějších šlechtic v okolí zaplatit dvojnásobnou cenu za svou vlastní pýhu.