Příběh: Vodní nádrž Janov
„Tady to končí, Heroldi, víc z toho kamene už nevymačkáme!“ zakřičel Ital jménem Marco a svaly mu napjaly špinavou košili, když s duněním dopadl poslední blok do betonového lůžka. Josef Herold neodpověděl. Stál na okraji nové hráze, v nose cítil pronikavý pach mokrého cementu a studený vítr z Krušných hor mu bičoval tváře. Pod ním se rozprostíralo Hamerské údolí, hluboká rána v zemi, kterou právě uzavírali obrovským hrobem z kamene a betonu. V roce 1913 to byla největší stavba svého druhu v celé říši, triumf lidské vůle nad divokou přírodou. Ale Heroldovi nešlo o hrdost. Díval se na hladinu, která se začala pomalu zvedat, a v duchu počítal každou korunu z těch milionů, které do díla vložili. Právě v ten moment se to stalo. Mezi hlučným řeváním kabelového jeřábu a křikem dělníků z Chorvatska se v prostoru objevila postava. Nebyla to žádná z jejich crews. Byl to muž v černém plášti, který vypadal, jako by vypadl z jiné doby, z doby, kdy se v údolí ještě těžily rudy a lidi věřili v duchy hor. Šel pomalu po hřebeni hráze, přestože tam v tu chvíli nebyl nikdo povolen. „Kdo to je? Zastavte ho!“ zařval Herold a vyrazil vpřed. Muž se zastavil přesně v místě, kde se beton spojoval s přirozenou skalou levého svahu. Nepohlédl na starostu. Jen pomalu zvedl ruku a prstem ukázal hluboko do hloubky zdi, tam, kde se v té chvíli vše zdálo být neprůlomné a pevné. Pak se k Heroldovi otočil. Jeho oči nebyly prázdné, měly v sobě podivný, tekutý lesk, připomínající hladinu jezera v bezvětří. „Voda si vždycky najde cestu domů, pane starosto,“ pronesl hlasem, který zněl jako drcení štěrku v potoce. „Zastavíte ji kamenem, ale ona si v tichosti vyhloubí vlastní bránu.“
Než mohl Herold položit ruku na rameno neznámého, muž vykročil vpřed a prostě zmizel. Neodešel za roh, neskočil do propasti. Jen byl najednou pryč, jako by ho zaplavil proud neviditelné vody. Zůstal po něm jen zvláštní chlad vzduchu a ticho, které bylo v tom hlučném staveništi naprosto nepřirozené. Herold se zasmál. Přepsal to jako bláznovství vyvolané únavou a horem práce. Stavba byla dokončena, potrubí vedoucí do Mostu bylo připraveno a město konečně mohlo zapomenout na žízeň. Všichni oslavovali vítězství techniky. Jenže v roce 1915 se začal plnit onen předpověď. Voda neprůsakovala jen tak. Začala stékat přesně v místě, které ten muž v černém plášti označil. I když přišli nejlepší odborníci z Gothy, i když vpravili do hloubky třiceti tří metrů tlakové injektáže, aby zdi utáhli, tajemství zůstalo. Dělníci, kteří u oprav pracovali, šeptali, že v noci slyší v hloubi betonu rytmické bušení, jako by někdo z druhé strany zdi chtěl vyrazit ven. Herold už tehdy nebyl tím samým mužem. Každý večer stával u okna a díval se směrem k Janovu. Věděl, že ten muž nebyl člověkem, ale ztělesněním samotného údolí, které se nenechá tak snadno zkrotit. Dnes je přístup k hrázi zakázán. Je to z důvodu hygieny, říkají papíry. Ale místní, kteří v Hamerském údolí vyrostli, vědí své. Vědí, že v tichých hodinách, když se mlha převalí přes hřebeny hor, se na okraji zakázané zóny znova objevuje černý plášť. Stojí tam a poslouchá, jak voda v hloubce betonů stále šeptá své staré, zapomenuté pravdy. Kdo jednou pocítí ten mrazivý tah větru u hrobového ticha přehrady, ten už nikdy neuvěří, že beton dokáže navždy utichit hlasy země.