Příběh: vodní náhon s akvaduktem v Chřibské
Těžké kovářské kleště mi podruhé vyklouzly z dlaně a s tupým cinknutím dopadly do kaluže hnědého potočního bahna.
Mistr Florian Hübel na mě křikl přes hřmot právě dokončeného vodního díla, ale jeho hlas se utopil v burácení dravé vody, která se s novou silou řinula z hlubokého skalního tunelu ven do otevřeného koryta. Vlhký chlad s vůní tlejícího lesního jehličí a vlhkého kamene mi sevřel hruď tak prudce, až se mi zatajil dech. Měl jsem v té chvíli jedinou starost, a sice vytáhnout těžké dřevěné trámy dřív, než hladina pod náhonem stoupne natolik, že nám odnese veškerý materiál připravený pro stavbu nového akvaduktu. Psal se rok osmnáct set osmdesát osm a celá Dolní Chřibská žila jen tímto velkým továrním snem, který měl přinést práci místním tkalcům.
Johann, poběž se mnou podepřít ta ložiska, než se to celé utrhne! zavolal na mě mladší tovaryš Franz, jehož obličej byl celý zanešený černým kamenným prachem z nedávno prokopané štoly.
Spěchal jsem za ním po úzkém břehu podél Chřibské Kamenice, kde se nad námi klenula čerstvě vyzděná cihlová klenba přivaděče. Voda v náhonu sebou divoce házela a narážela do pevných kamenných zdí s takovou zuřivostí, jako by chtěla celou lidskou práci smést zpátky do lesa. Když jsme doběhli k místu, kde se náhon rozšiřuje před dvouobloukovým mostem překračujícím starou lesní cestu, oba jsme strnuli.
V temné vodě se neodrážely jen šedivé stěny akvaduktu, ale pod hladinou, přesně v místech, kde proud teprve nabíral na své největší rychlosti, se pohybovalo něco zcela nepochopitelného. Nebyla to větev ani utržený kus kůry. Byl to lidský tvar, dokonale klidný, zahalený do starého promáčeného kabátce, který jako by vzdoroval všem zákonům fyziky. Stál pevně na kamenném dnu proti proudu, zády otočený k našim vyděšeným pohledům, a pravou paží ukazoval přímo do černého jícnu horního tunelu.
Hned vedle vstupního otvoru tohoto kratšího tunelu přitom už desítky let visel vytesaný hluboký kříž na památku starého neštěstí, kdy tu pod kmenem stromu zahynul místní dřevorubec. Všichni v osadě Na Potocích znali ten příběh nazpaměť, ale toto nebyl stín vzpomínky. Postava ve vodě pomalu otočila hlavu. Její tvář byla dokonale hladká, bez rysů, jako by byla vytesaná ze stejného pískovce, na nějž narážely divoké vlny.
Franz vykřikl, upustil železnou tyč a zběsile utekl zpátky ke staveništi tkalcovny. Já zůstal stát na okraji cihlového koryta, neschopný jediného pohybu, s očima přilepenýma na hladinu, která v tom okamžiku náhle ztichla. Hluk potoka na vteřinu docela ustal a v tichu lesa zaznělo zřetelné, kovové klepnutí, přesně takové, jaké vydává nářadí při tesání do skály.
Když se divoká voda zase s rykem vrátila do svých břehů, po neznámé bytosti nezůstala ani stopy. Zato v pískovcové stěně těsně nad hladinou přibyl zčistajasna nový, čerstvě vytesaný zásek hluboký do kamene.
Továrna už dávno nestojí, její budovy pohltil čas a po staletích zbyl jen tento kamenný náhon, který tiše protéká mezi stromy na hranici lesa. Ale ten, kdo dnes projde pod dvěma oblouky akvaduktu a pohlédne do temnoty tunelu, uslyší ve změti vody tichý úder kladiva. Místo dodnes stojí a čeká, kdo z živých přijde dokončit to, co tehdy pod hladinou začalo.