Příběh: Vodojem v Mokrém
„Tady to končí, Matějí, víc z toho dřevěného potrubí už nevymačkáš!“ vykřikl starosta vesnice a prudce přítlačil svou ruku k tlusté zdi budovy.
Matěj se jen zamračil a utřel si čelo špinavým rukávem košile. Vzduch kolem nich byl těžký vlhkostí a pachem starého mchu, který stoupal ze studené země. Stáli před nízkou zděnou stavbou, která vypadala jako ztuhlá kapka kamene uprostřed prachu a cest vedoucích do Třebína a Budějovic. Matěj se opřel o chladný povrch zdi a zíral nahoru, kde na vrcholu štítu seděla ta podivná busta. Muž s klobukem a kravatou, kterému všichni říkali Lecián, ho sledoval prázdným pohledem z kamene, jako by věděl něco, co ostatní tajili.
„Voda v cisterně klesá, a přesto ji nikde nevidím odtékat,“ zamumlal Matěj a hlas mu ztichl.
Vstup do vnitřního prostoru byl temný a ticho v něm bylo tak husté, že bylo slyšet i tlukot vlastního srdce. Valená klenba nad hlavou tlačila dolů, vytvářela pocit, že jsou v břiše obřího zvířete. Matěj zapálil lucernu. Světlo se odrazilo od hladiny vody, která v hloubi stavby klidně spočívala. Voda byla mrazivá, průzračná a nehybná, přestože dřevěné potrubí ze severu do ní stále tichým, rytmickým pleskáním dovádělo novou vlhkost.
Zatímco starosta nadával na nepořádek v záznamech a hádal se sám se sebou, zda byla stavba vybudována před padesáti nebo před šedesáti lety, Matěj si všiml něčeho zvláštního u zadních dřevěných dvířek. Právě tam, kde se kontrolovala výše hladiny, se v prachu vlnila stopa. Nebyl to otisk boty, ale něco, co připomínalo vlečení těžkého rouna nebo látky.
„Kdo tu byl předtím?“ zeptal se Matěj, ale starosta už byl pryč, zmizel za zatáčkou cesty, hnaný vlastními hádkami o datech na štítu.
Matěj zůstal sám. V ten moment se ozval zvuk. Nebylo to chapotání vody, ale tichý, rytmický zvuk, jako když někdo pomalu přehrává neznámou melodii na nástroj z kostí. Zvuk nešel z potrubí, ale z hloubky cisterny. Matěj se naklonil nad hladinu. V odrazu lucerny neuviděl svou vlastní tvář, ale tvář muže s klobukem a kravatou. Leciána.
Postava v odrazu se nepohybovala synchronně s ním. Zatímco Matěj ztuhl hrůzou, muž v zrcadlové hladině vody pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k severu, tam, kde v lese ležela studna. Matěj cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Voda v cisterně najednou začala bublat, přestože žádný vítr dovnitř nevnikl. Z hloubky se vynolutil předmět – malý,stříbrný klíček přivázaný k kousku bílého plátna.
Matěj klíček vytáhl. V okamžiku, kdy ho dotkl, zvuk hudby utichl a v budově nastalo absolutní ticho, které až bolelo v uších. Když se znovu podíval nahoru na Leciána na štítu, zdálo se, že kamenný obličej mírně změnil výraz. Už to nebyl jen výraz lhostejnosti, ale tiché, triumfální vítězství.
Klíček nepasoval do žádných dveří v okolí. Matěj ho nosil u sebe roky, až mu zestaral a zšedivěl, ale nikdy nenalezl zámek, který by tento kousek kovu přijal. Vesnice v Mokrém postupně zapomínala na tajemství vody, prameny byly překopány a vodojem přestal plnit svou funkci. Lidé přestali chodit k cisterně, protože se začali bát ticha, které v ní přebývalo.
Jen Matěj věděl, že Lecián stále hlídá. a že klíček v jeho kapse není jen kusem železa, ale pozvánkou do místa, které se nachází hluboko pod hladinou, tam, kde čas neexistuje a kde voda stále teče proti směru světa.
Kdo dnes stojí před těmi tichými zdmi a hledá v odrazu vody svou tvář, možná stále slyší tu neviditelnou hudbu a cítí chlad, který nepochází z kamene, ale z hloubky, do které nikdo z nás neviděl.