Příběh: Vojenská lázeňská léčebna
„Ustupte, prosím, nechte ho dýchat!“ zakřičel mladý lékař Leopold a prudce odstrčil sestra, která se snažila zpevnit lůžko. Na bílém plátně ležel muž v roztrhaném modrém mundiru, jehož hruď se zvedala a klesala v nepravidelném rytmu. Kolem nich v sálech nově vybudovaného domu v Šanovech voněla síra z horkých pramenů smíšaná s pálivým zápachem octového obkladu.
Leopold se podíval na druhého raněného, který ležel jen metr od něj. Ten měl na sobě bílo-červenou uniformu nepřátelské armády. Oba muži, kteří si ještě před týdnem v krvi a bahně vnívali nenávist v očích, teď tichý souboj o život vedli v jedné místnosti. V tomto domě, obklopeném klidnými zahradami, neplatily rozkazy generálů. Tady platil jen zákon vody a ticha.
Muž v modrém, kterého znali jako kaprála z francouzských řad, najednou otevřel oči. Nebyly v nich však žádné známky bolesti ani strachu. Díval se do stropu s výrazem člověka, který vidí něco, co ostatním zůstalo skryto. Ruka mu pomalu, téměř neznatelně, sklouzla po lůžku a hledala ruku toho druhého, zraněného z opačné strany bojiště. Když se jejich prsty konečně setkaly a pevně sevřely, v místnosti nastal zvláštní, hnusný chlad, přestože v topeních praskalo a horká voda z pramenů hřála stěny.
Leopold ztuhl. Viděl, jak se v místě jejich doteku objevuje jemná, stříbřitá mlha. Nebyl to pára z lázní, ale hustý opar, který začal obepínat obě lůžka jako živý organismus. Kaprál v modrém začal mluvit, ale jeho hlas nezněl jako lidský. Byl to zvuk tisíce šeptů, které se přelily místností jako proud řeky. Neříkal slova, která by šlo zapsat do zprávy pro vojenský úřad. Byla to melodie, která zněla jako lístky stromů v podzimním větru, přestože okna byla pevně zavřená.
Sestra vyhrnula ruku s úžasem a zakryla si ústa dlaní. V ten moment se stříbřitá mlha prudce stáhla do jednoho bodu, přímo do dlaní obou mužů, a s hlasitým prasknutím, připomínajícím rozbité sklo, zmizela. V místnosti znovu zavládlo ticho, jen s tónem vzdáleného zvonění.
Leopold okamžitě přistoupil k lůžkům, aby zkontroloval tep. To, co zjistil, mu vyrazilo dech. Oba muži, kteří byli před vteřinou v kritickém stavu, s otevřenými ranami a bledými tvářmi, teď hluboce a klidně spali. Jejich rány nebyly jen zastaveny, ale zcela zmizely. Kůže byla hladká, bez jediné jizvy, jako by nikdy nepoznali dotek bajonetu ani horko kanónu.
Lékař se dotkl čela francouzského vojáka. Kůže byla ledová, přestože v místnosti bylo horko. Když se pokusil rozhrabat lůžkoviny, aby našel stopu po tom, co se stalo, našel v dlani kaprála malý, dokonale vybroušený kámen, který v sobě uzavíral kapku vody. Ta kapka se uvnitř kamene hýbala, i když byl předmět nehybný.
Když se oba muži o několik dní později zotavili a připravovali k odchodu, stalo se něco ještě zvláštnějšího. Už spolu nemluvili. Ani se na sebe nepodívali. Jen v tichosti, u hlavního vchodu z budovy, si jednou naposledy podali ruku. V ten moment Leopold znovu pocítil ten krátký, mrazivý průvan, který prořízl teplý vzduch šanovských zahrad.
Oba vojáci odšli svými cestami, zpět do svých armád, do svých váleň. Ale kaprál v modrém nechal po sobě v jedné z místností, v hluboké rýze v klasicistní zdi, vyrytý symbol, který žádný z přítomných nedokázal rozluštit. Byla to kombinace mapy a hvězd, která směřovala k jednomu z pramenů v areálu.
Leopold strávil zbytek svého života studiem starých spisů a pozorováním vody, která vytékała ze země. Hledal odpověď na to, jaká síla dokáže vymazat bolest a nenávist v jediném doteku, ale odpověď v knihách nenalezl.
Kámen s kapkou vody zmizel krátce poté, co vojáci opustili budovu, ale ten vyrytý symbol v zdi zůstal. Je ukryt hluboko v tichých chodbách, kde stále cítit síru a historii, a čeká na někoho, kdo dokáže přečíst tajemství, které voda z hloubky země kdysi vyšeptala dvěma nepřátelům.