Příběh: Vojenský hřbitov (Nový Bydžov)
„Kde jsi to schoval, ty starý lháři!“, zařval Karel Friedlaender a prudce odstrčil z cesty zrezivělý kovový kříž, který se v blátě hřbitova zapadl hluboko do země. Vzduch voněl po mokrém pískovci a hnijících listech, které vítr z polní cesty nanášel až k samotným branám. Karel stál v centru malého obdélníku země, kde se v tichu léta roku 1866 stýkaly hroby mužů, kteří se kdysi nenáviděli, ale nyní v hromadném hrobě sdíleli stejnou tichou temnotu.
Karel nebyl vojákem, byl to muž čísel a řádu, průmyslník, který věřil, že vše lze změřit a zapsat. Přesto ho sem v noci táhla potřeba, kterou nedokázal vysvětlit. Hledal něco, co mu před týdnem v lazaretu šeptal do ucha umírající pruský voják. Ten muž měl oči bílé jako mlha nad řekou a v dlani svíral malý, vyřezávaný kousek dřeva, který vypadal jako klíč k něčemu, co nemá zámek.
Karel se zastavil před pískovcovou pyramidou, kde odpočívali prus a kříž z dělové oceli v noci vypadal jako prst ukazující k nebi. V ten moment se z mlhy za ním ozval zvuk. Nebylo to kroků, ale tiché, rytmické klepání, jako by někdo kovářským kladívkem jemně tloukl do kamene. Když se otočil, neviděl nikoho. Jen vysoký trojhranný obelisk s jmény rakouských a saských vojáků stál v měsíčním světle jako strážce tajemství.
„Vím, že jsi tady,“ zašeptal Karel a jeho hlas se rozplynul v chladném vzduchu.
Klepání ustalo. Místo něj se z hloubi hřbitova ozval hlas, který nezněl jako lidský, ale spíše jako skřípání pískovce o pískovec. Hlas neříkal slova, ale v hlavě mu zněla jména. Jména mužů, kteří zde leželi, ale jejichž jména na žádném z pomníků nebyly vyryta. Karel pocítil, jak mu zrazí kolena. Podíval se dolů na své boty a uviděl, že země pod ním není pevná. Pískovec se začal chvívat, jako by se pod povrchem hřbitova něco probudilo.
Vtom uviděl postavu. Stála u jehlance věnovaného Lorencovi Lhottovi. Byl to muž v üniformě, která byla tak stará a roztrhaná, že už nebylo poznat její barvu. Postava neměla tvář, jen prázdný prostor, kde měla být tvář, a v ruce držela identický kousek dřeva, jaký mu předal ten umírající v lazaretu.
Karel udělal krok vpřed, ruka se mu třásla, když chtěl dosáhnout po předmětu. Vteřinu předtím, než se jejich prsty setkaly, postava zvedla ruku a ukázala směrem k centrálnímu kříži. V ten moment se z nebe svalil prudký, ledový déšť, který během vteřiny smyly všechny stopy z blátivé cesty. Karel zamrkal a když znovu otevřel oči, byl hřbitov prázdný.
Jenže na povrchu pískovcové pyramidy, tam, kde předtím nebyl žádný nápis, se nyní objevilo nové jméno. Bylo vyryto tak hluboko a čerstvě, jako by ho někdo vymaloval právě teď, vteřinu předtím. Karel se přiblížil, aby si přečetl jméno, ale v ten moment mu z kapsy vypadl onen dřevěný klíč a zmizil v hluboké prasklině v zemi, která se s tichým cvaknutím zavřela.
Karel Friedlaender z toho dne už nikdy nemluvil. Věnoval svůj život budování pomníků, jako by se snažil zpevnit zem, aby už z ní nikdy nic nevystoupilo. Postavil centrální kříž s nápisem o vzkříšení a životě, ale místní říkali, že to nedělal z víry v boha, nýbrž ze strachu z toho, co leží hluboko pod pískovcem.
Kdo dnes vstoupí mezi tyto pomníky, může v tichu slyšet to samo klepání, které slyšel Karel. Je to zvuk, který neustále hledá svou chybějící součást, ukrytou hluboko v zemi, kde se v jednom hromadném hrobě setkali nepřátelé a stali se jedním tajemstvím. Kdo z nás se odváží dopřít u té praskliny, která už dávno zmizela z povrchu, ale stále dýchá?