Příběh: Volmanova vila (Čelákovice)
„Tady to není správně, Josefe, ty linie lžou,“ sykl muž s hlubokým francouzským přízvukem a prudce 때přetáhl prstem po dokonale hladké bílé stěně.
Josef Volman ztuhl. Stál v prostoru, který měl být vrcholem moderního myšlení, v domě, kde každá plocha a každý úhel odpovídal matematické čistotě. Vzduch v místnosti voněl čerstvou vápennou omítkou a drahým tabákem. Světlo z obrovských oken vpadalo dovnitř tak ostře, že hrany nábytku vypadaly jako vyřezané z krystalů.
Muž, který se jmenoval Le Corbusier, nebyl v Čelákovicích oficiálně přítomen. Přišel jako stín, jako duch moderny, který chtěl vidět, zda se jeho vize o stroji pro bydlení v českém kraji zvrhla v pravdu, nebo v lži. Volman ho doprovázěl v tichém úctivém napětí. Sledoval, jak ten hubený architekt s pronikavým pohledem přistupuje k oknu a hledí ven na krajinu, která se v roce 1939 začínala chvějem neznámého strachu.
„Vše je v souladu s plány,“ vyhrkl Volman a snažil se, aby se mu hlas netřásl. „Štursa a Janů poslouchali každé vašeho slova.“
Francouz neodpověděl. Náhle se zastavil uprostřed místnosti a ztuhl. Jeho pohled se upřenul do prázdného prostoru mezi dvěma stěnami, kde nebylo vůbec nic. Jen čistý, bílý vzduch. Le Corbusier pomalu natáhl ruku a začal prsty přejíždět po neviditelné ploše, jako by četl Braillovo písmo na stěně, která tam nebyla.
„Slyšíte to?“ zeptal se tiše.
Volman ztáhl ramena a zamračil se. „Neslyším nic, pane. Jen ticho.“
„Právě to je ten problém,“ odpověděl architekt a jeho hlas zněl teď zvláštně vzdáleně. „Tento dům není jen z betonu a skla. Je to lapač času. Tady, v tomto bodě, se prostor skládá do sebe. Cítím zde přítomnost někoho, kdo do tohoto domu ještě nevstoupil, ale už v něm žije.“
Volman se krátce zasmál, ale byl to nervózní zvuk. Podíval se na své dlaně, které mu mrzly chladem přitahovaným z velkých skleněných ploch. V tu chvíli se v domě ozval zvuk. Nebyl to hluk z ulice ani praskání sedkajícího betonu. Bylo to jasné, rytmické tleskání dětských dlaní a vzdálený, tlumený smích skupinky dětí, který se ozýval přímo z té prázdné stěny, kterou Francouz před chvílí zkoumal.
Oba muži ztuhli. V domě nebyl nikdo kromě nich. Byla to nová stavba, sterilní a prázdná, připravená pro svého majitele. Žádné děti tu nebyly, žádná škola tu neexistovala. Jen bílé stěny a ostré úhly.
Le Corbusier se pomalu otočil k Volmanovi. V jeho očích nebyl strach, ale hluboký, téměř bolestný zármutek. „Tento dům bude jednou plný dětí, Josefe. Budou tu běhat, křičet a ničit tuto čistotu svou radostí. A až jednou odejdou a dům ztuchne, zůstane zde tato ozvěna. Právě teď slyším budoucnost, která je mnohem hlučnější než naše současnost.“
Francouz náhle přestal mluvit. Odotočil se a v klidu odešel směrem k východu, aniž by se znovu ohlédl. Volman zůstal stát v tichu, které už nebylo úplně tiché. Přistoupil k místu, kde stál ten cizinec, a přiložil ucho k chladné bílé omítce.
Nedyslel nic. Jen tlukot svého vlastního srdce.
Jenže když o několik hodin později v domě zhasla poslední světla a Volman zavřel dveře, z hloubi prázdných chodeb se ozval jeden jediný, čistý dětský smích, který přetrvál v prostoru i poté, co se za ním zavřela těžká brána.
Tajemství toho, co přesně v onom okamžiku Le Corbusier vycítil a proč se z vily tak rychle vzdal, zůstalo v archivech nepsáno. Jen bílé stěny v Čelákovicích si dodnes památují zvuk, který v roce 1939 neměl právo existovat.