Příběh: Vozovna Smíchov
Klíč od brány v ulici Na Valentince mu v dlani studil jako kus ledu, přestože prosincové odpoledne roku 1915 bylo prohřáté výpary z nových elektrických vozů. Antonín Voráček, vrchní vozmistr s tváří rozbrázděnou jako stará mapa, se zastavil u třetí lodi nově dokončené vozovny. Vzduch byl prosycen pronikavou vůní ozónu a čerstvé omítky, která se mísila s těžkým pachem maziva. Antonín ale necítil novotu. Cítil přítomnost něčeho, co sem rozhodně nepatřilo.
Položil ruku na chladnou cihlovou zeď a zavřel oči. Zevnitř haly se ozvalo zašustění, jako by někdo vlekl po betonové podlaze těžký pytel obilí. Nebyl to zvuk tramvajového kola, ani skřípot sběrače. Bylo to rytmické, pomalé a zoufale lidské. Antonín pootevřel těžká vrata a vklouzl do šera. Téměř okamžitě ho ovanul závan koňské hřívy a mokré slámy, což byl pach, který měl z těchto míst zmizet spolu se starou koňkou před mnoha lety.
V rohu, kde se jediná kolej třetí lodi ztrácela v šeru pod masivním krovem, stál muž. Nebyl to žádný z jeho podřízených. Měl na sobě kabát střižený podle módy, která vyšla z užívání ještě před stavbou nové haly, a v rukou držel opratě, které nikam nevedly. Antonín udělal krok vpřed, jeho boty hlasitě klaply o dlažbu.
„Pane, zde je vstup nepovoleným osobám přísně zakázán,“ vyhrkl, ale hlas mu v poloprázdné hale podivně zanikl, jako by ho stěny pohltily.
Cizinec se pomalu otočil. Jeho tvář byla bledá, oči připomínaly vyhaslé uhlíky. Neodpověděl. Místo toho pozvedl ruku a ukázal směrem ke zdi, do které byla právě zazděna původní konstrukce staré vozovny. V ten moment se z hloubi betonových základů ozvalo dunění, jako by pod Smíchovem náhle začala pochodovat celá armáda koní. Země pod Antonínovýma nohama se zachvěla a z prasklin v omítce se vyvalil obláček prachu, který voněl jako staré stáje v červnovém odpoledni roku 1883.
Antonín udělal ústupový krok, ale cizinec se pohnul s nepřirozenou rychlostí. Přistoupil těsně k němu a Antonín ucítil na své tváři závan ledového průvanu. Muž mu šeptem, který zněl jako drcení kamení, podal jediný kovový předmět. Byla to mosazná plaketa s vyraženým číslem, které na žádném z nových elektrických vozů nikdy nebylo.
„Dokud to bude vězet v základech, nikdo z vás neodjede včas,“ řekl muž a v příští sekundě se rozplynul v šedém dýmu, který halu na okamžik zcela zaplnil.
Když se kouř rozptýlil, hala byla prázdná. Antonín stál uprostřed naprostého ticha, v ruce svíral mosazný kousek kovu, který pálil jako rozžhavený drát. Jeho kolegové, kteří přiběhli na hluk, našli vozmistra, jak nehybně hledí na prázdnou stěnu. Od toho dne se v nové smíchovské vozovně děly věci, které žádná vyhláška nedokázala vysvětlit. Tramvaje vyjížděly na trať v přesný čas, ale jejich řidiči se vraceli s prázdnýma očima, neschopni popsat, co viděli v obloucích mezi nádražím a Valentinkou.
Antonín Voráček o svém zážitku nikdy nepromluvil, ale každou noc, kdy město utichlo, chodil k té samé zdi a přikládal dlaň k chladnému zdivu. Nikdy se nedozvěděl, kdo byl ten muž s opratěmi, ani proč zanechal právě jemu to podivné znamení. Věděl jen jedno: že pod vrstvami nového betonu a kancelářských zdí, které tam vyrostly o století později, stále leží něco, co odmítá být zapomenuto. Pokud se dnes projdete kolem onoho místa, kde se kdysi křížily koňské dráhy s elektrickými sny, možná uslyšíte v tichu moderního města vzdálené zaržání koně, které vás donutí zastavit a položit ruku na obvodovou zeď, zda i vy neucítíte ten mrazivý tep historie, která se odmítá vzdát svého místa.