Příběh: Výdejový stojan benzínové čerpací stanice HEFA "C"
„Tady to končí, pane Hanuš, víc z toho vím, než kolik si smím přiznat,“ zasyčel muž s tváří špinavou od mazotu a prudce zatáhl za železnou páku ručního čerpadla. Kovový zvuk rázu o kov zazněl v mrazivém vzduchu Božího Daru jako výstřel, který rozsekl ticho u kostela svaté Anny.
Hanuš, místní správce, jen mlčky sledoval, jak se v hledítku stojanu HEFA pomalu vznáší průhledná kapalina. Vzduch voněl po syrovém palivivu a mrazu, který pálil v plicích. Byl rok padesát devět a svět kolem nich vypadal, jako by ho někdo zamrazil v čase. Červeně a žlutě vybarvený stroj stál mezi nimi jako tichý svědek, jehož ciferník s vyraženým číslem neustále sledoval každý jejich pohyb.
„Co jste tam našel?“ zeptal se Hanuš a přitáhl si límec kabátu blíž k obličeji.
Muž, kterému říkali jen Strach, se zastavil a pomalu otevřel dvířka, kde byla uložena výdejní pistole. Místo kovového nástroje tam však ležela malá,leatherní brašna, ztuhlá mrazem a pokrytá vrstvou prachu, který tam podle všeho nepatřil. Strach ji vyndal s takovou opatrností, jako by držel neprasknutý krystal.
„Přijel jsem v noci z hranic. Stojan byl zamknutý, ale v globu nahoře svítilo světlo, i když proud byl vypnutý. Když jsem otevřel tohle víčko, bylo tu tohle. A v uvnitř cítím něco, co není palivo,“ zašeptal Strach.
Hanuš přistoupil blíž. Viděl, jak se třesou prsty jeho společníka. Strach otevřel brašnu a vyndal z ní lístek papíru. Nebyl to dopis, ale řada čísel a souřadnic, které neodpovídaly žádné mapě, jakou oba znali. Co bylo zvláštní, papír byl teplý. Doslova. V mrazu, kdy se lidem mrazily prsty na rukou, vyzařovalo z něj jemné teplo, které rozmlhovalo sklo hledítka stojanu.
„Podívejte se na ciferník,“ vyhrkl najednou Strach a ukázal na počítadlo.
Hanuš ztuhl. Čísla na ciferníku se začaly točit. Ne pomalu, ale zběsile, jako by stroj vyčerpával tisíce litrů paliva za sekundu, přestože v potrubí nebyl jediný pohyb kapaliny a páka byla v klidu. Kovové součástky uvnitř stojanu začaly vydávat zvuk, který připomínal vzdálené tlukot srdce. Rytmické, hluboké dunění, které cítili v chodidlech, jak jim vibroval beton pod nohama.
„Tohle není stroj z Adamova, Hanuši. Tohle je brána,“ vydechl Strach a v očích měl čistý děs.
V ten moment se nad nimi v globu rozsvítilo modré světlo, které nebylo z žádné žárovky. Osvítilo parkoviště tak ostře, že na okamžik zmizely stíny kostela. Strach ztuhl, pohlédl do hledítka a místo paliva tam viděl oblohu, která nebyla modrá, ale hluboce fialová, s hvězdami, které se pohybovaly v kruhů.
Hanuš chtěl zakřičet, ale z hrdla mu vyšel jen chraplý zvuk. Strach v jeden prudký pohyb lístek s čísly zastrčil zpět do stojanu, zabouchl dvířka a s hlasitým cvaknutím je zamknul. Světlo v globu okamžitě zhaslo. Tlukot v zemi utichl. Vševerything se vrátilo do mrazivé normality, jen vzduch kolem nich stále voněl po ozónu a něčem sladkém, co připomínalo jarní květiny v hluboké zimě.
Strach se na Hanuše podíval a v jeho pohledu byla prázdnota. Bez jediného slova se otočil a odešel směrem k hranicím, nechal za sebou jen otisky bot v čerstvém sněhu a ticho, které bylo teď mnohem těžší než předtím.
Hanuš zůstal stát u červenožlutého stroje. Sáhl na kovový povrch, který byl nyní ledově studený. Věděl, že v tom železném těle zůstalo něco, co tam nepatří, něco, co čeká na správné číslo nebo správného člověka. Zkoušel dvířka, ale byla pevně zavřená.
Kdo vlastně byl Strach a kam zmizel, nikdo z vesnice nikdy nezjistil. Jen ten vyražený kód na ciferníku se občas v noci, když je mráz nejsilnější, sám od sebe pohne o jednu číslici.